Šel jsme večer na procházku a uslyšel jsem petardu. A sakra, začalo to brzy, blesklo mi hlavou a podíval jsem se na Irdu.
Taky se na mě dívala, užasle.
Jak jsi tohle mohl připustit?
Připadám si provinile. Iris se chová tak, jako bych bouřku zavinil já a já jsem ten, kdo odpaluje petardy. Nemá smysl jí vysvětlovat, že na bouřky nemám ani ten nejmenší vliv a že petardy jsem odpaloval jenom jednou, na balkoně, za Bartovy nadšené asistence. Od té doby jsem to nedělal, protože bylo jasné, že se Bart chce s petardami utkat, jako by ten ohnivec byl nějaký hodně vypečený jedlý pes.
Pak už žádná petarda nebyla.
Iris se zklidnila, aspoň trochu. Capkala po mokré cestě, ale chvilkami se ohlížela.
Nechystáš se odpálit další petardu?, ptal se její pohled a já na to opravdu neměl žádnou odpověď.