Odpoledne jsme s Irenou tak trochu uklízeli. To je činnost, která má mnoho podob. Jedna je velmi nostalgická. Člověk amputuje uklízením svoje vzpomínky.
Vyhodíte tohle a vyhodíte zas tamto, každý ten zbytečný, zaprášený, dnes už k ničemu dobrý objekt je upatlaný vzpomínkami jak lžička spadlá do marmelády. Bart přihlížel. Zmizel a zanedlouho se vrátil.
V hubě třímal mimořádně šeredného plyšáka.
Byl to plyšák ze seriálu Tubbies, Irena mi ho před lety poslala z Ameriky, v době, kdy to tam frčelo. Poslala mi to jako mimořádně absurdní a vzhledově odpudivý objekt, já to tak chápal, vděčně jsem dárek přijal.
Od té doby uplynulo několik let, seriál byl - tuším - vysílán i v naší některé televizi a dnes letěl plyšák do krabice s vyhozenými předměty a tam ho nalezl Bart.
Přišel a tázavě se tvářil.
"Bodejť by se netvářil tázavě," pravila dcera a vysvětlila, že ho onehdy sjela za to, že chtěl pomordovat jejího fungl nového spacího medvídka. Po této zkušenosti se Bart přišel optat, to je od něho správné a vychované.
Takže jsme mu plyšáka dali. Zaradoval se a zmizel a my jsme si říkali, jaká asi bude plyšákova životnost: deset vteřin? Minuta? Dvě? Asi za pět minut jsem šel dolů k domovním dveřím pro krabici. Bart tam stál s plyšákem v hubě. Tedy, moc nestál, spíš tančil.
Znám smysl tohoto včelího tance. Znamená: pusť mě ve!
A jelikož Barta moc dobře znám, dovedu číst i podtext:
Pane, pusť mě ven, protože jak vás znám, vy bestie lidský byste mi plyšáka sebrali, takže já si ho zahrabu a vy budete mít po legraci!
K čemuž vskutku došlo. Jen to nevím, kdo má po legraci.
Tedy plyšák, ten určitě.