Kdyby bylo možné naučit psa hledět na hvězdnou oblohu, bylo by možno vychovat astronomické psy, kteří by vyštěkávali nová nebeská tělesa. Příchod Krista by tedy nezvěstovali Tři králové, ale nějaký palestinský Bobík, který by spatřil a hlasitým štěkotem uvítal hvězdu betlémskou. O něčem takovém se však evangelia nezmiňují.

Na Barta jsem intenzivně myslel dnes vpodvečer, kdy jsem na Václavském náměstí uvažoval o tom, zda jasné zářící těleso na obloze je kosmická stanice, nebo něco jiného. Byl to jasný puntík v temném pozadí. Pokud by to měla být hvězda nebo planeta, mělo by se to pohybovat podstatně pomaleji, než umělé těleso, kosmická stanice.
Litoval jsem, že nemám u sebe Barta. Třeba by jeho bedlivý zrak dokázal rozeznat nepatrný úhlový posun!
Jak jsem o tom uvažoval, za mnou se zval radostný štěkot. Opodál štěkala krásná půldruharoční bordeauxská doga. Ale ne, neštěkala na kosmickou stanici. Štěkala radostí, že se na náměstí, kde dosud byla se svou paní, objevil její pán.
Psi jsou dobří ke všemu možnému, ale k vyštěkávání kosmických těles, to opravdu ne.