Nic takového. To se jen pejskové tak tváří.
Onehdy jsem byl s Ljubou a s přáteli v sauně, minulý týden, o svátcích na horách. Rozpaření jsme se pak váleli nazí ve sněhu. Minutu se to dalo vydržet a pak jsem se velmi rád vrátil do chalupy a zamotal se do osušky.
A pejskové?
Jsou schopni běhat neomezenou dobu v mokrém sněhu a nezdá se, že by jim to nějak zvlášť vadilo. Když tak na ně koukám, ptám se, zdali mají v těch tlapkách dole nějaké receptory chladu. Nemají přece kopýtka, dole jsou vybaveni jakýmisi polštářky, ty jsou kožené, uvnitř je tkáň, nějaké svaly, jistě i cévy. Jak to, že je to nestudí?
Přitom jsou si moc dobře vědomi chladu, pozorujeme to v létě, kdy mají vlézt do potoka. To se chovají velice opatrně.
Možná, že berou sníh jako nějakou velikou legraci, jakou jsme jim způsobili.
Buď jak buď, sníh nepřijímají úkorně.
Zato doma, když se vrátíme...
Bart vrčí. Nemyslí to zle, prostě musí otírání tlapek omektat. Iris to přijímá mlčky, trpitelsky. Odvrací hlavu a mhouří oči. Její ušlechtilá tvář je poznamenána stopami lítosti. Strašný osud, čtu v tom obličeji, zatímco jí frotýruju tlapky psím ručníkem, strašný osud, ocitnout se v rukou sadistových! Jakmile svoje zrůdné choutky ukojím, tedy, jakmile jsou tlapky suché, Iris odchází na pelech, aby se z toho šoku vyspala. A zdá se jí o proháněčkách na sněžných pláních, kde ty tlapky v studeném mokrém sněhu tak krásně zebou.