Zvědavá jedenáctka
Nora ráda pije z našeho zahradního jezírka. Podezírám ji, že pod záminkou pití si chce tajně lízat tlapu – ona jak je ohnutá a jede hubou nahoru, přejede jazykem kloub a ten má vylízaný do krve, už jsem tu o tom mockrát psal. Tak nebo onak, Nora pije ráda z jezírka.

V tom jezírku, i to pravidelní čtenáři vědí, se nám vylíhly rybičky, tedy malí koi kapříci. Je jich jedenáct a blbý to takhle říct o rybách, ale fakt rostou jako z vody. Drží se s oblibou pospolu a dnes odpoledne, vypadalo to jako školní výlet, se na lemtající Noru vypravila celá ta tlupa podívat. Pes chlastal, rybky čuměly, já hlídal Noru, ta si myslela, že se nedívám a lízla kloub.

Já ječel. Ryby ne, ty jsou příslovečně němé jako ryby. Nasyceny podívanou odskotačily někam jinam. Jako školní výlet.

Kam zmizela Garina
Anna s Patrikem a Eliášem se na nás přišli podívat a to je vždycky spousta zmatku, pejskové štěkají, někdo jde otevřít skrz dům, někdo dům obchází zahradou, návštěva si otevírá sama a aby to bylo ještě zmatenější, trojka přijela na kole a bylo třeba stroje natahat dovnitř.

Když vše utichlo, do popředí vystoupila otázka: kde je Garina?

No samozřejmě v garáži. Mám tam pytle s granulemi, ale taky malý pytel s granulkami pro rybičky v jezírku. Už se stalo dříve, že se Gari prokousala pytlem k psím granulím a přežrala se a bylo jí pak blbě. Tentokrát to dopadlo líp, z hlediska dietetického určitě. Přilákalo je rybí krmení. Jenže to je v takovém tom plastu co je jakoby plech. Už v pytli mnoho nezbývá a já do pytle vyříz jen malou díru. Popisuju takto technicky aby bylo pochopeno, že se chudák Gari ocitla v podobné situaci, jako ta husa, která chtěla zobat z flašky.

Nezobla si. A já nedostal vynadáno. Dvě negativa, ale jedno je pozitivní, aspoň z mého subjektivního hlediska.

Sklenička
Ljuba po večerech zastříhává naši japonskou borovici. Říká tomu kjótský sestřih (podle Kjóta, metropole japonských zahrad) a je s tím nesmírná piplačka, celkem to zabere tak týden práce (ne od rána do večera, samozřejmě, ale od začátku do omrzení). Asistuju tím, že si přinesu židli a kibicuju a snažím se něco povídat a vykonat drobné užitečnosti, jako že dojdu pro sklenici se sodovkou se šťávou.

Nora také kibicuje. Vždycky když se něco dělá je u toho. Kjótskému sestřihu moc nepřidá, tak se aspoň motá kolem. Jak to udělat, aby nepřevrhla skleničku?

Drama skončilo šťastně. Jedna větev ostříhána, do Nory se dala zima a šla na pelech dřív než stačila skleničku převrhnout.

Ten úkol zbyl na mně.

Bestie zmlsaná
Když dostane jedna svoji dobrotu, musí ji dostat i druhá, to dá rozum. Nehodlám zasévat svár mezi Gari a Noru a pravidla naprosté parity se s Ljubou držíme odjakživa. Někdy je to ale těžké.

Zvolám v kuchyni „dobrota“ a přiběhne Gari. Ale co Nora? Opakuju výzvu, pak znovu, ještě hlasitěji. Nic. Nakouknu vedle do obýváku a vidím Noru: váli se na svém křesílku, krk má natažený a bedlivě sleduje, co se v kuchyni děje. Rozdává se dobrota? Dají mi taky? Co když nedají? Bude to nespravedlivé.

Bestie zmlsaná chce dobrotu, ale nedojde si pro ni. Musím být z výchovných důvodů přísný. Dojdu s dobrotou až k ní, podám a řeknu velmi přísně:

“Bestie jedna zmlsaná!“

Kariatidy
Spojit dvě užitečnosti do jedné, to je ideál, takže pojďme do toho. Nastal večer, už je skoro tma, je třeba myslet na spánek. Brzy pejskům zavelím „vyčurat a spát“ a přesunu se do pracovny. Jenže bych mohl ještě vynést plasty do tříděného odpadu a to je dobrých tři sta metrů na počítači kroků v iPhonu, chybí mi k dosažení desetikilometrové mety.

Popadnu kýbl s plastem, zavelím „jdeme čurat“ a vyrážím. Pejskové též. Otevřu branku, Vyjdu ven. Pejskové též. Jdu s kýblem směrem ke kontejneru.

A ty bestie? Zůstanou u branky a čekají jako ozdobné sochy, jako kariatidy, které nic nenesou, čumí a nechají mě jít samotného.

Co s tím? Na to je jednoduchá odpověď: nic.