Tedy, on není zrádný, je to prostě kocour, navíc zrzavý. Nora ho honila při návratu z procházky. Šli jsme takzvané áčko, to je nejmenší okruh, který s pejsky podnikáme, dvoukilometrový. Jedeme ve speciálním režimu, extra se zdravou Norou a extra s pajdající Garinou. Tentokrát jsem v zájmu spravedlnosti šel s Norou já a pak měla rundu Ljuba s Gari – té se už noha hodně zklidnila, takže už skoro nepajdala.

Takže znovu od začátku, vracel jsem se s Norou, v poslední fázi áčka vylít z křoví kocour, číhal tam na ptáčky, Nora za ním, on skočil na plot a pak jsme se vrátili bez příhod.

Později šla Ljuba, jak řečeno, s Gari na tu nejkratší, jenom do lesíku Cíp, ten je za humny. Vrátila se rozezlena.
Představ si, povídá, už jsme se vraceli, Gari skoro nepajdala a najednou vyletěl kocour a ona za ním a už zase pajdá.
Byl zrzavej?
Jo.
Byl to kocour pokušitel.

Hodně pršelo

Někdy se stane, že nás při procházce zastihne déšť. Garině déšť nevadí, té je všechno jedno, hlavně že může lítat jak šuspajtl, déšť nedéšť. To Nora, ta se ke mně vždycky přilípne a kouká nahoru, jako to dělá vždycky, když chce, abych něco zařídil. Například to, aby přestalo pršet.

Teď ve čtvrtek večer prší tak, že se ke mně přilípla i doma! Chápu, že jí nevysvětlím, že máme více méně nepromokavou střechu. Tak jsem ji aspoň doprovodil do pelechu a přikryl dekou.
Jak známo, pod dekou neprší.

Pasti na mamuty

Usmysleli jsme si s Ljubou, že proměníme kus louky u nás za humny na květinovou louku. Louka Ljubě patří, tak proč ne? Kus té louky je mokřad s vrbami, už nějakou dobu tam kutáme. Taky pejskové kutají, na louce. My kutáme na mokřadu, udělali jsme tam dvě tůňky pro zvířata – a při tom kutání se občas poohlížíme, kde jsou pejskové: kutají na louce. V sobotu jsem koupil křovinořez a usmyslel jsem si, že budu tu louku křovinořezem sekat. Pan technik v Hornbachu mi vysvětlil co a jak a varoval mě, abych náhodou nenabral nějaký kámen nebo železo: to sekací železo je v tu ránu hýn, už se nedá použít.

Železo jsem nabral v první půlhodině. Já sice věděl, že tam někde v trávě je zatlučená trubka, sám jsem si ji tam zatloukl u značky, kde louka sousedí s vedlejším pruhem. Jenomže jsem si myslel, že je drobet jinde.
Takže v neděli nová výprava do Hornbachu pro nové sekací železo a šup zpátky na louku. Nebudu to napínat. Učinil jsem dva objevy. Ten první: to pejskovské kutání, to jsou namnoze půlmetrové díry. Měl bych jim v tom Hornbachu koupit lopatu a krumpáč. Druhý objev: ono se tím dá sekat jako kosou! Když se tomu dá pořádný švunk, opravdu se vytvoří pěkné řádky pokosené trávy. Ze začátku jsem to jen tak šmrdlal, jak jsem zvyklý z elektrické strunovky, ale pak jsem se naučil do toho opřít a šlo to jako po másle. Ne, že by to nebylo róbo. Ale nebolej z toho záda. Dneska jdu znova. Ona to není zas tak malá louka.

Nora má vážný úraz

Skončila patálie s Garinčinou tlapkou a už je tu něco vážného: včera při procházce Nora vykvíkla, přiběhla a pak šla nějak divně. Po nedlouhé době zalezla do křoví a nechtěla jít dál. Vyšetření neukázalo nic dobrého. Jednak má dramatické srůsty páteře, a to je vysvětlení, proč nemůže skákat do auta jako Gari a dělají jí potíže schody, jednak – a to je vážnější – má dva výhřezy plotének.

Dopoledne jedeme k lékaři znovu a ten usoudí, co dál. Doufáme, že se podaří léčba a rehabilitace. Do operace nechceme jít. Noře je devět a je malá pravděpodobnost, že by operace vedla k dobrému.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena