V pondělí jsme se vrátili z dvoutýdenního putování po Namibii. Byl to okruh dlouhý 3200 km. Patnáctičlenná výprava ve čtyřech autech podnikla okruh z hlavního města Windhoeku, nejdřív k červeným pískům pouště Namib v Sossusvlei, pak už se jelo na sever, nejdřív doWalwis Bay a Swakopmundu, kde Namib vypadá jako řádná poušť, místy i bez vegetace a s pořádnými dunami. Jeli jsme pak k Pobřeží koster a tam uhnuli do vnitrozemí a jeli směrem k angolské hranici do Opuwa, kde žije kmen Himbů. Minulý týden jsme projížděli v rezervacích Etosha a Okunjima, kde jsme fotili zvířata, a pak už nás čekal návrat, cesta do Windhoeku a pak domů. Kdyby vás zajímaly fotky, mám jich pár na Facebooku – Facebook.com/Digineff.cz.

Je to jiná Afrika, než jakou znám z Keni, Tanzánie a JAR. Tam vás traumatizuje vědomí, že jste poutníci z bohatého Severu a že se pohybujete od jedné bubliny evropského standardu k druhé a kolem je bída a nenávist. Že byste se v Keni potulovali po tamním městečku s foťákem přes rameno, sami a zaskočili na kafe do kavárny, to je naprosto směšná představa. Jistě, udělat to můžete, pokud kavárnu uvidíte, ale je to prostě riziko. V Namibii žádný takový pocit nemáte. Windhoek je město maličké, výstavné a na něco jako chudinský slum tam nenarazíte. Silnice jsou výtečné. Síť je řídká, perfektně značená. Převážně jsou nezpevněné, takže offroadové auto tu není frajeřinka, ale nutnost, nicméně pořád to jsou silnice a ne ty šílené rozježděné pruhy v krajině, jaké vidíte jinde. Vesnice jsou úhledné, všude vidíte školy. Děti jsou ve školách, neběhají podle silnice za žebrotou.

Je tu dráž než jinde, to znamená, že ceny jsou více méně stejné jako u nás. Jak je možné, že tu funguje to, co nefunguje jinde, nevím, buď jak buď, klobouk před Namibií dolů.

Příroda je tu úžasná – samozřejmě především pouštního typu. Na severu jsou savany a lesy – občas tam vidíte slony a žirafy volně v krajině, mimo rezervaci. Sama rezervace Etosha má 20 tisíc kilometrů čtverečních, asi jako Krugerův park v JAR. Má pověst, že je v něm málo zvířat... nesmysl! Naopak, je výtečně spravovovaný a organizovaný. V jeho ose vede silnice a od ní se odbočuje k napajedlům, přirozeným i uměle zřízeným – vodní kola zde pumpují vodu a doplňují zvířatům nádrž. Tady uvidíte prakticky vše čtyřnohé, za čím se do Afriky jezdí. Turistů sem jezdí míň, než co jsem viděl v Masai Mara nebo Serengeti, i to je velmi příjemné. Kdybych měl na závěr přidat nějaké to klasicky české zaremcání a kritizování, fakt bych na nic nepřišel ani po dlouhém přemýšlení. Takže skončím jen bezvýhradnou chválou a vyjádřením úcty k lidem, kteří jsou schopni tak úspěšně rozvíjet zemi, která jim rozhodně nenabízí podmínky k bezproblémovému životu.

Bez Podgera

Po návratu z cest obvykle popisuji podgerovské historky – a tentokrát vás zklamu, na cestě dlouhé přes tři tisíce kilometrů nedošlo ani k jediné! Já snad přestanu někam jezdit, tohle nemá cenu! Všechno šlo jako po drátkách. Namibie je v tomto ohledu hodně výjimečná africká země, fakt tam všechno funguje tak, že není snad ani o čem vyprávět. Leda...

Poslední noc jsme trávili v lodgi Cross River na půl cesty mezi hlavním městem Windhoekem a letištěm. Je to na kopci, jak už lodge bývají_ ústřední budova s recepcí a jídelnou a kolem obytné chatky. Večer jdeme s Ljubou spát do naší chatky a potkáme dva chlapíky, jeden nesl baterku šajnovku a druhý nesl pušku. Oslkovil jsem je a dobromyslně se ptám, proti jakým zvířatům že mají tu pušku.
"Ta je na lidi," odpověděl muž s puškou.
"Na lidi?"
"Ne na vás! To je na kriminálníky!" upřesnil ten dobrý muž a šel dál.

Takže ono to tam zas tak zcela růžové není. Zrovna včera jsem se bavil s kamarádem a on mi říkal, že minulý týden četl na webu, že v parku Etosha gepard napadl člověka. No a my jsme v Etoshe neviděli z geparda ani špičku ucha...

Vyhaslá hvězda

Nora už podruhé zažila čtrnáctidenní odluku, poprvé to bylo na přelomu roku a teď na jaře zase. Už tedy ví, že život není peříčko a že se vše ne vždy odehrává podle jejích představ. Byl jsem zvědavý, jestli nezapomněla na své první velké zklamání – sousedi u nás v ulici už úplně dokončili dlažbu na pozemku a z chodníku zmizel i poslední zbytek hromádky štěrku. Jde o tu hromádku, na kterou Nora vždycky vyběhla, dělala velikou a vyžadovala obdivné výkřiky a ňamítko. Jeviště zmizelo. Ovšem zmizelo fyzicky z chodníku, nikoli ze vzpomínky. Z Nory se stala vyhaslá divadelní hvězda, která vzpomíná, jak jí ctitelé vrhali kabáty pod nohy, když pršelo, a vypřahali koně a sami táhli kočár. Běží na místo, kde hromada byla, postaví se tam a rozhlíží se.
Ano, byla jsi vysoká, Noro, a zasloužíš si ňamítko...
Naštěstí pořád nějaké po kapsách mám.