Po čtrnácti dnech jsme se s Ljubou vrátili do Zvole. Byli jsme v Patagonii, jak v té chilské, tak argentinské části. Tedy, částečce, protože Patagonie má dva miliony čtverečních kilometrů, a je tedy jako pětina Evropy.

Jak je to tam s pejsky? Mají tam pejsky, chovají je doma a toulají se i po ulici. Ti pouliční mají poněkud bizarní zvyk vrhat se na auta. Zkoušejí je pokousat, a je tedy kupodivu, že jsme neviděli ani jednoho třínohého nebo ještě méně nohého psa. Dva jsem zachytil těsně před útokem mobilem z okna auta, je to v Punta Arenas, přístav na Magellanově průlivu. Ne, tohle nejsou přívětivé tvářičky Gari a Nory!

Nečum, nebo tě kousnu (říká pes, já ne).

Tvrdá voda
Po procházce běží pejskové k nádržce na dešťovou vodu, mámje po zahradě tři různé. Běží k první, je zamrzlá. Vyčítavě se po mně otáčejí, co je tohle za pořádek? Ta voda se nedá pít, je tvrdá a studí. Stejně dopadnou u druhé nádržky. Připomínám, že je to v zimě vždycky tak a že je to vcelku nenormální, že to tak dosud nebylo.

To je argument, který na ně nefunguje. Že něco bylo loni? Jaképak loni, jaképak předloni. Teď je teď a chceme mít vodu tekutou a neštípavou do jazyka. Udělej s tím něco, pane!

Udělám. Zařídím jaro. Ale musíte chvíli počkat. Ne moc dlouhou, už začal kvést vilín a to je dobré znamení.

A mně nedali

Nášup po odpolední procházce. Vrátili jsme se zvenku a u nohy jsem měl dvě dychtivé tlamy.
Dostanete, to se ví, že dostanete, uklidňuju je.
Jdu do skříně, naberu hrst granulí do jedné ruk, naberu druhou hrst. Nasypu Noře do misky. Nora je služebně starší a vždycky dostává jako první. Rituály je třeba dodržovat. Nora se vrhá k misce a žere.
Otočím se, abych naplnil druhou misku. Jenže miska tam není. Sakra, kde může být? Příčina je zjevná. Než jsme odešli, pustil jsem Bobíka, našeho zametacího robůtka. On misky rád postrčí o půl metru, o metr. Tentokrát si dal záležet a odstrkal ho… kam? Gari stojí, zooufalá: mně nedali… vona žere… já nedostala… už mě nemají rádi.
Miska nalezena. Bobík ji odstrkal někam za kuchyňskou linku. Miska navrácena, naplněna, Gari si přišla na své. Ale křivda v ní zůstala a bude dál bolet.
Přinejmenším pět dalších minut.

Musíte tam lítat?

Na procházku jsme se tentokrát vydali na vltavský břeh, naproti Zbraslavi. Táhne se tam mezi Zbraslavským a Lahovickým mostem příjemné travnaté korzo. Mimochodem… i tentokrát jsem si tam všiml stromů zvláštně poškozených. Jako by je okusovali a dokonce překusovali bobři. Je to možné, aby to byli bobři? Divil jsem se tomu už posledně, to mohlo být před půl rokem.

Podél řeky vede cyklostezka, od Zbraslavi až do Prahy k Mánesu. Tam, co jsme byli na procházce, je na náspu, pěkně odsazená. No a kam pořád chtěly zabrousit ty dvě mrňavý bestie? Na cyklostezku.
Vodítko jim v tom zabránilo. Tak to chodí: mohly jste běhat po trávníku podle vody, jste pitomý a musíte na vodítku. Příště si tedy Vltavu odpustíme a necháme ji na pospas bobrům.