Po deváté hodině večerní heslo zní: vyčurat a spát, o tom jsem už světu referoval. Tak tomu bylo i včera. Zavelel jsem Vyčurat a spát a obě dámy, Garina i Nora, se zvedly a vyšly se mnou před dům. Gari na mě zkusila svůj obvyklý trik s markýrováním, jenže to narazila. Pořádně vyčurat! Takže se pořádně vyčurala a šla domů. S Norou to bývá složitější. Tak i tentokrát. Vykonala, co třeba, ale pak zalezla něco zařizovat do křoví, takže jsem na ni musel volat, ze křoví ji vyhnat a pak se vrátila. Po chvíli volá shora Ljuba, kde že je Garina.

Doma nebyla, v předzahrádce taky ne, na zahradě jak by smet. Ona se potvora vyplížila, když jsem lákal Norču ze křoví, a šla někam šmejdit před garáž a na moje volání se neozvala. Pes se nikdy neozve, když ho voláte.

Ale jo, nakonec se vynořila, ale o malé nežádoucí předspánkové vzrušení se dokázala postarat, zmizík jeden!

Když je to jiné

Ljuba je herečka, a tudíž má práci i doma: musí se naučit nazpaměť to, co pak bude povídat před kamerou nebo na jevišti. Jak to dokáže do hlavy dostat, nechápu. Někdy – velmi zřídka, nutno podotknout - mě přizve, abych vypomáhal. Mám jí takzvaně házet. Čtu ze scénáře a ona zpaměti odříkává svůj part a já pak přečtu, co říká partner a tak to pokračuje.

Ano, patří to do psí rubriky.
Když si běžně povídáme, pejskové leží ve svých křesílkách a podřimují. Zato když Ljubě takzvaně házím, Gari, ta podřimuje dál. Zato Nora zpozorní a po chvilce celá zježená zaleze pod stůl a odtud vykukuje, co se bude dít dál.
Rozumějte, s Ljubou nepředvádíme žádnou hádku. Já nekřičím. Naopak, při házení je třeba číst text pokud možno bez emoce, více méně lhostejně. Ale je to jiné, než obyčejné povídání u stolu. A jak známo, pejskové všechno jiné nemají rádi, naopak – mají rádi to, co je pořád stejné.
A Garina? Té je všechno fuk, stejné jako jiné.

Pejskové v mlze

Gari je bíločerná, Nora hnědobílá, hodně tmavohnědo-bílá. Teď, když se brzy smráká, je to výhoda. V houstnoucím šeru vidím ty dvě kmitající bílé plošky a mám přehled, co ty dvě potvory tropí.

Ve dne se karta obrátila. Je mlha, někdo hodně hustá. U nás ve Zvoli je snad centrum všeh mlh, tady je mlha, i když je všude jinde azurová obloha. Takže vidím černé a hnědé plošky kmitat v prostoru kolem sebe.

Rozdíl je zásadní. Jenom kmitání je stejné.

  **********************************************************************************************

Nový sci-fi román Ondřeje Neffa nazvaný Barbora a zlatý robot je tentokrát určen starším dětem, ale i dospělým, kteří ještě nezapomněli na romantiku čtení dobrodružných příběhů někde na větvi v koruně stromu.
Sledujeme v něm partu dětí, které se narodily po nouzovém přistání výzkumné kosmické lodi na planetě Botera. Jsou doma ve světě, který jejich rodičům připadá cizí a nepřátelský. Jsou tu chodící stromy a žijí tu bytosti se schopnostmi přesahujícími běžné chápání.
Barbora a její kamarádka, boteranská dívenka Pavučinka, postupně odhalují to, co rodiče tajili. Proč se najednou objevil Zlatý robot a jaký je jeho úkol? Proč vlastně kosmická loď musela na planetě přistát? Jaká byla role admirála Harolda, jejího velitele? Při pátrání po kořenu záhad vás povedou ilustrace mistra comicsového vyprávění Karla Jerieho, díky němuž se podařilo vydat skutečný knižní klenot.

Dopřejte ho svým dětem pod stromeček, je k dostání ve všech knihkupectvích i na webu Albatros Media.