Iriska je už stará dáma a na skopičiny si už nepotrpí. Uznává, že na procházku se chodit musí, protože to chceme. Jenže procházku zkracuje na nejmenší možnou míru. Cestou do lesa s ní mineme dva rohy a ona se pokaždé snaží zahnout a prchnout domů, do pelíšku. Když už ji dotlačíme na lesní trasu, obvykle se táhne za námi.

Nicméně jedno zůstalo - hra na šíleného psa.
Po návratu začne skákat a běhat po zahradě. Včera odpoledne dokonce začala sama hru "na šíleného psa", aniž jsme se právě vrátili z procházky. Něco jsem na zahradě právě dělal a najednou zpoza rohu slyším ryk. Irda tam skákala a vrčela a točila se do kolečka.
V takovém případě je třeba volat:

"Občané! Chopte se lan! Přineste rasův pytel! Je třeba odchytit šíleného psa!"
Iriska prchá, schovává se a nakonec skončí pod košatou kryptomérií, pod ní má načatou díru a tu vyhrabává.
Šílenství? Ne. Součást života.
Kéž by nám všem pánbůh kousek té bláznivosti zachovati ráčil!

Hledám rybího psychiatra
Hledám rybího psychiatra, možná by psycholog stačil. Jde o toto:
V jezírku máme sedm kaprů. Původně byli čtyři, k nim jsme tři dokoupili, menší kousky. Dva z nich ty původní rychle dorostli, nebo skoro dorostli. Problém je s tím sedmým.
Je to bázlivý tvor. Drží se opodál a když rybky krmíme, rejdí po obvodu jezírka a nikdy si netroufne zobnout. Nejspíš žije jenom z řas, nebo možná na dně najde něco, co těm velkým ujde. Nikdy jsem si nevšiml žádné známky agrese těch větších vůči maličkému. Nevšímají si ho. Předpokládám, že je nešťastný a mě netěší mít v blízkosti nešťastného tvora, když všechno ostatní, co tu žije, vcelku prosperuje: kosové poletují a rvou mechy, žába kváká, kočky chodí po sousedovic střeše, Irda podřimuje, tvorové se chovají náležitě, jenom tenhle maličký kapřík si zoufá.
Napadlo mě, jestli hůř nevidí. Ale... ryba s brejlemi? Nebo jestli není úplně slepá. Ale na nic nenaráží - i když, pokud vím, ona vnímá prostor celým povrchem těla.
Zkrátka, chtělo by to rybího Freuda.
Neznáte nějakého?

ZLOBENÍ S ASTONEM: První společné malování
Pro zábavu maluju, v poslední době hlavně na vernovská témata - jak pořád píšu ty verneovky (jeden pán vymyslel slovo verneffky). Však taky máme doma něco, čemu hrdě říkám ateliér, mám tam stojan, almárku, v ní barvičky. Obstarám si i stoleček, zatím řeším stoleček dvouvěrtelovým košem a na něm je deska s malovacím haraburdím.

Tohle je zatím můj poslední opus, jak visí u Wiesnerů v Olešku v galerii. Jmenuje se Setkání na moři:

 

Mám radost, že i Dominku malování baví. Útočí na papír s neobyčejnou vervou, nemaluje žádné umrněné blechy, miluje výrazné tvary a barvy. Jen s tou výdrží při práci je to slabší, ale tuším, že se to bude zlepšovat.
Takže v pátek jsme nastoupili společně - dostala svůj stojan, přivezli jsme jí do Zvole tempery a štětce, no a malovala:

Tatínek říkal, že novorozenec má možnost se stát čímkoli na světě a že ty možnosti věkem klesají. Tříletá Dominka může být pořád ještě v podstatě čímkoli, od malířky po tanečnici nebo hajzlbábu, těch osudových nitek je vskutku nepočítaně. Přál bych jí spíš tu malířku než hajzlbábu a pokusím se působit na to, aby to tak dopadlo.

Zatím to dopadá slibně, první jeji obraz je hotov. A visí u mě v ateliéru.
Jo a oba obrázky jsou focené mobilem - mám teď mobil s foťákem!!!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena