V Břežanech krásně vyčistili jezírko u Keltského parku. Dlouho trvalo, než bylo zase plné vody, teď už je, jak má být, plavou po něm kachny a v rákosí skřehotají žáby. Jdeme kolem na procházku, já , Gari a Nora. Na kameni, pár metrů od břehu, sedí kachna. 

Kámen je na mělčině pro vodní rostliny, ty ještě nejsou úplně vzrostlé. Gari vidí situaci a hned dolů, na mělčinu a pomaličku se krade ke kachně.
Nora zůstává nahoře a pohrdavě kouká. Nemá to cenu, sděluje svou řečí těla. Ona odletí.
Gari pokračuje, pomalu, krůček za krůčkem.
Nora se po mě ohlédne. Ona odletí. Já vím, přikývnu. 

Další metr. Kachna odletěla. Gari vyběhne nahoru a přidá se k nám.
Zkušenost? Nora je o tři roky starší. Jsem si ale jistý, že za tři roky to bude stejné. Gari dole, Nora nahoře... a kachna v čudu.

Postupné vstávání

Největší skřivan je u nás Garina. Pokud nebudu počítat sebe, samozřejmě. Já se probudím, ale nehýbu se. Obvykle je to v nekřesťanskou hodinu, a tak ležím a podřimuju a vymejšlím, co a jak bude v nadcházejícím dni. Pak se začne Gari mlít a podle tektonických pohybů matrace zjistím, kdy se o ni opře tlapkami a čumí na Ljubu a na mne. Nehybné, do dek zabalené. 

To probudí Noru. Vstane, obejde postel, jde ke mně a kouká na mě ze vzdálenosti pěti centimetrů. Tomu nelze odolat. Vstanu, jdu do koupelny si vyčistit zuby a zatím Gari ulehne Noře do pelechu a usne. Nora vyjde z ložnice a lehne si na kanape vedle v pokoji. Já zavřu dveře do ložnice a lehnu si k ní na kanape. Přetáhnu přes nás deku, oba zavřeme oči a první fáze radostného činorodého vstupu do nového dne je uzavřena.

Milá návštěva

Gari s Norou mi přiběhly sdělit, že se na zahradě něco děje. Opravdu se dělo, přes vyprahlý trávník rozvážně kráčela ropucha. Už dlouho jsem u nás žádnou ropuchu neviděl. Nastěhovali jsme se před třinácti lety (takřka přesně, bylo to v roce 2005 na přelomu srpna a září) a to jsem nosil z našeho jezírka do rybníka ropuchy v kýblech. Ropuší invaze se opakovala, pak ustala, nicméně žabí skřehotání jsem slýchal od sousedů. Pak dlouho nic, až teď ta návštěva.

Beru to jako poctu. Pejskové ropuchu pozorovali z rozumného odstupu. To jsem jim velmi schválil. Ke vzácným návštěvám se nečuchá, natož aby se na ně štěkalo.
Vzácnost bohužel vzácná není – upozornil mě syn David, že i mouchy jsou vzácné: kdy naposledy jsem musel mýt přední sklo auta? Vždycky bývalo zaflákané od much, teď je jenom zaprášené. Ne že by se mi po mouchách stýskalo, ale ptáčkům, těm se stýská určitě.

Koho to čerti nesou

Idyla u nás v kuchyni – Ljuba vaří ostružinovou marmeládu a já sedím u stolu a drbu Garinku na zadku, to je pro ni vrchol blaženosti. Najednou se ozve cosi, co vnímám jako zazvonění u vrátek. Je půl desáté. Koho nám to čerti nesou?

Stejně vyhodnotila ten zvuk Nora a s řevem se rozběhla do předsíně. Gari, drbání nedrbání, letěla za ní, také s řevem. Jdu otevřít.
Koho nám to čerti nesou?

U branky nikdo, pejskové zbytečně hulákají. Jdu až k brance a podívám se ven. Naproti stojí auto s rozsvícenými světly a kolem dva pánové. Reflektory ozařují nějaké bílé cáry. Co se tady stalo?

Vysvětlení prosté, milý Watsone. Rvali se tam dva kocouři, auto jelo, zastavilo a pánové kocoury rozháněli. Naši pejskové muziku dotvrdili.
Vraceli jsme se do idyly. Uvnitř to voní a marmeláda je moc dobrá. Na čerty si počkáme jindy.