Včera jsem měl nějaké jednání ve městě. Pejskové poznají, že se někam jde, a hned se začnou chystat na výpravu. Znají slovo zůstanete, takže Gari se nechá – skoro – přemluvit. Nora doufá, že se přeslechla, anebo že jsem to myslel jinak, když jsem řekl zůstanete doma. Vyběhne před dům a rejdí kolem vrátek, aby mohla být první, kdo vyrazí ven na ulici.

Nakonec pochopí i ona, že slyšela dobře a že opravdu musí zůstat doma. Smutný je pohled na zklamaného psa. Utěšuju spíš sám sebe, že neodcházím navždy, že se vrátím za pár hodin, že půjdeme ven, že oběhneme všechno, co se oběhnout dá, že se všechno ocitne ve správných kolejích.

To je radostná vyhlídka. Kazí ji pouze pohled na zklamaného psa.

Změna technologie

Tentokrát je na té příhodě – ze psího hlediska – pozoruhodné jenom to, že se jí pejskové neúčastnili. Ani Nora, a to je co říct, protože Nora je vždycky zvědavá, když se v domě nebo na zahradě něco děje.

Šlo o vyčištění spodního odtoku ze zahradního jezírka. Říká se tomu gule a je třeba to občas čistit. Máme na to metodu: čistím to já, nasadím si potápěčské brýle a Ljuba mě smetákem tiskne ze břehu, abych se nenořil ven. Takto i tentokrát. Ponořil jsem se, Ljuba se o mě opřela smetákem, tlačila mě ke dnu a já mohl pracovat. Nahmatal jsem odtok, ano, byl ucpaný řasami, tahám je tedy ven a najednou bum, rána, já vylít ke hladině: on se ten chlupatý konec smetáku ulomil od násady a Ljuba, jak byla nakloněná, ztratila rovnováhu a ještě v poslední chvíli se odrazila, aby mi nespadla na záda, a zahučela do vody.

To se ještě nikdy před tím nestalo, a je to tudíž pozoruhodná událost – a Nora o to přišla! Do jezírka zahučela kdysi Garinka, to byla ještě štěně Teď byla řada na paní…

Po této zkušenosti jsme odladili novou techniku, v jezírku jsme oba, já se ponořím a Ljuba mi šlápne na záda a přidrží mě dole u gule. Zní to tedy divoce. Jestli vás napadají nějaké myšlenky, tak jen podotknu, že se nestydíte!

Dva přístupy k horku

Gari uvažuje: stěny domu chrání proti čemu… proti zimě? V prosinci určitě. Teď ale prosinec není, venku je vedro. Nevadí: ono je to tak, že stěny domu drží více méně stabilní teplotu uvnitř domu. Takže je třeba v něm zůstat. Při pětatřicetistupňovém vedru pomáhá, když se položíte bříškem na dlaždičky.

Nora uvažuje: Vlhkost ochlazuje. Na pozemku máme křoviny a pán je zalévá. Půda chladí. Nejlépe přečkám pětatřicetistupňová horka ve křoví.

Kdo má pravdu? Nevím. Jdu do studené sprchy. Třeba na to přijdu.

Výhody a nevýhody

Už jsem tu psal, že Gari čelí vedrům jinak než Nora a Nora jinak než Gari. Nora vyhledává úkryt venku, ve stínu na trávníku anebo ve křoví, kdežto Gari – chytře – zůstává uvnitř. Čistě fyzikálně vzato je uvnitř opravdu chladněji než venku. Plácnout sebou břichem na dlažkách, to je bonus.

Včera v podvečer, to jsme byli v očekávání deště, ten přišel až v noci, jsem pátral po psech. Ano, Nora byla ve křoví. Gari jsem nemohl nikde najít. V předsíni? Nebyla. Na dlažkách v kuchyni? Nebyla. Nakonec jsme ji našel v mé pracovně na kanapi, a všechna čest, kromě půdy je to nejteplejší místo v domě.

Gari zvažuje výhody a nevýhoda. Válet se na kanapi, to je nesporná výhoda. Že je tam víc horko než jinde?
To je relativní. Ono jinde je sice míň horko, ale pořád horko, a není tam kanape.
V noci přišel déšť a dnešní úvahy se budou ubírat jinými směry.

Patálie s klíšťaty

Bohužel klíšťata k létu patří. Oba pejskové mají protiklíštěcí obojky. Na Garinu klíšťata nelezou, na Noru ano, ale jen na zadní nohy. Že by byl vliv obojku takto limitovaný? Používáme obojky už mnoho let a nikdy se nic podobného neprojevilo. Nora operaci bere s velkou nevolí. Jako každý pes vnímá s nevolí každé léčení.