Návštěva u pana doktora dopadla dobře, Nora je v pořádku, vyvíjí se zdatně, už jí vypadl poslední ošklivý špičák, který nesl stopy po záhadné štěněcí chorobě, prodělané ještě v chovné stanici. Váží už třináct a půl kilo a přestala běhat štěněcím způsobem, tedy už nerozhazuje zadní tlapky od sebe.

Běhá asi tak, jako Valentino Rossi jezdí na motorce. Perfektně zvládá náklon v zatáčkách. Ty zatáčky je schopná vykroužit kdekoli. Třeba na hladké asfaltové ploše. Letí rossiovskou ryhclostí, pak udělá prudký náklon, kličku, tlamu vystrčí k vozovce, jako když božský Valentino škrtá kolenem o povrch, a lup, slízne z asfaltu chlupatou placičku, auty rozježděnou a sluníčkem vysušenou myš. A už to zase zvedá a upaluje přímo, hlavně pryč ode mne, abych za ní nedejbože neběžel a myš jí nesebral a nesežral sám.

Hon v Průhonicích 

V Průhonickém parku potkáte větší než malé množství psů a v sobotu tam nechyběla ani naše Nora. Psíci tam žijí v družné pohodě, někteří si chtějí hrát, někteří na štěně vrčí. Až v závěru procházky narazila Nora na družku sobě rovnou. Byla to fenečka, kříženec vižly (maďarský ohař) s „nějakým psem, jak znělo vysvětlení majitelů. V podstatě to ale byl pořád ohař, věk měla osm let. A milovala hru na honěnou, přičemž se ráda nechávala honit.

Obě dámy tedy uvedly svá štíhlá těla do pohybu a utvořily dynamický kruh s osou někde uprostřed žasnoucího lidského hloučku. Byl to pekelný kvap, občas ho přerušily a šly se napít. Nora byla tak vysílená, že z ní občas voda šla tlamou ven, ale Nora nedbala a v pronásledování pokračovala.

Tak jsme konstatovali, že je škoda, že nebydlíme blízko sebe. Vypustili bychom ten živý rotor na louku, rozložili kempovací křesílko, otevřeli knížku, odšpuntovali termosku s čajem...

Sny jsou nedosažitelné, tak i tento. Tak snad někdy na viděnou a na honěnou.

Jako žížnivé čáry

Učený pes

Málo platné, Nora musí být pes vycválaný a vycepovaný, takže ji vedeme ke kázni a pořádku. Umí už „sedni“ a „lehni“, ten druhý povel jí dáváme anglicky „down“, to se doporučuje, aby to znělo hodně jinak než „sedni“. Na zavolání přiběhne a tohle přivolání cvičíme obzvlášť pilně, protože co se psem, který umí chodit po předních tlapách, když nepřiběhne na přivolání. Samozřejmě vodítko je malér, pětiměsíčnímu štěněti se vodítko zajídá. Obojek snáší dobře, sama si sedne, když ho beru ráno do ruky.

V neděli jsme byli poprvé na psím cvičáku. Vodítko, hm, raději přeskočme tuto kapitolu. Lépe je začít úspěchy! Takže – Nora přešla kladinu, dokonce dvakrát. Ne snad, že by jí to činilo potěšení, a ne snad, že by šla sama, nicméně se nevzpouzela a vzala svůj úkol s plnou vážností. Což mi připomnělo, jak jsem na cvičáku před lety učil rotvajlera Barta jít přes kladinu. On, který se nebál prakticky ničeho, odmítal na kladinu se jen podívat. Takže jeden zkušený kolega , když viděl moje marné snahy, poslal na kladinu svoji jezevčici a ten dobrý pitoma Bart za fenkou šel jako bulík a ani nevěděl, že na kladině je...
Vyfotil mě můj syn David.

Opatrně vzhůru!