29.3.2024 | Svátek má Taťána


BEST OF HYENA: Zatracený měřáky!

24.3.2021

Zatracený měřáky!

Sleduju v mobilu měřák kroků. Nachodím toho hodně – ne dobrovolně, ale díky tomu, že musím chodit s pejskama. Jak byly nedávno ty sněhy a pak ledy, klesnul mi měsíční průměr na 8,7 km. Zatracená práce! Takže chodím teď deset a víc denně. K radosti pejskům?

Těm jsou průměry naprosto a absolutně fuk. Zajímalo by mě, jak by se tvářili po stokilometrové túře. Asi stejně, jako po stokilovém obědě. Koukali a ptali by se: To bylo všechno?

Válecí psi

Válecí, neplést s válečnými, to Gari s Norou dozajista nejsou. Válejí se, to ani. Válejí se pozoruhodně dlouho ráno. Jak dávno tomu, kdy mě budíval nebožtík rotvajler Bart! Ráno vstal, přistoupil k mé posteli a narval mi čumák do boku. Čumák, tedy palici velikosti prádelního hrnce. Gari má jinou kubaturu, ale taky dovedla budit. Opřela se tlapkami o pelest a olizoval mi nos.

Nic takového se nestalo už dávno. Vstanu já, vstane Ljuba, velmi často Ljuba vstává dřív, pejskové se válejí. Jdeme snídat, pejskové se válejí. Ljuba odjíždí do práce, pejskové se válejí. Musím Noru osobně vybídnout, aby koukala vstávat, v náruči ji odnesu do přízemku a teprve když se granule začnou sypat do misek, Gari ožívá a sbíhá z patra. Obě se pak najedí a jdou se válet.

Jsou to válecí, nikoli váleční psi.

Chleba a rohlík

Lidi nosí srnkám do lesa chleba. Suché patky, občas rohlík. Výsledek? Co chvíli vidím Gari nebo Noru s napěchovanou hubou.

Ony ten chleba prostě vyčuchají a nelze jim to vyčítat. Kdyby jim stejnou patku dal doma do misky, ksichtily by se a dívaly by se na mě tak, že bych se hluboce zastyděl. Však to taky nedělám a pokud chléb zbude, nesu ho srnkám do lesa. Tam ho najdou pejskové a pokračování si dovedete představit.

Věc je jasná. Nejde o výsledek. Jde o pocit kořisti. Ten mají pejskové společný s člověkem.

Setkání s hejkalem

Třetí nedělní procházka se odbyla už potmě. Gari s Norou capaly se svítícími obojky, já za nimi supěl s čelovkou. Nad námi nejjasnější nebe, jaké jsem viděl za dlouhou dobu, meč Orionu byl tak výrazný a špičatý, až jsem se skoro bál, že mě píchne. Ale nepíchnul, jak by řekl vodník Čochtan.

Byla zde jiná šance k bání. Z lesa se ozývalo hlasité a velmi temné hu… hu. V docela dlouhých intervalech, mezi jednotlivými hu (huy) bylo jistě dvacet vteřin, možná půl minuty. Pejskové dělali, že to neslyší. Kdepak, že by se Gari běžela podívat co je to za divnost? Jedna jak druhá si hleděly svého a mazaly po cestě a nekoukaly vlevo vpravo. On to byl nejspíš srnec, jenom že posledně co jsem takhle opravdu v lese srnce slyšel, hejkal nějak jinak, nebyly to jen kratičké výkřiky.

Každému zobák jinak narost, říká se. Třeba se to týká i srnců. Pokud ovšem to fakt nebyl hejkal.

Pěkně jsem sebou švihnul

Ráno na procházce jsem na lesní cestě chytře zamířil na plotnu ledu – nedávno jsem ji tu předváděl vyfocenou! Říznul jsem sebou, padl jsem na levý bok. Zlomeného nemám nic, vyrazil jsem si dech a bok mě parádně bolí. Pejskové se ke mně seběhli a koukali, co divného tropím. Večer jsem s nimi šel zase na procházku a to se zase divili, jak pomalu jdu. To si se mnou ještě užijete, panáčkové! Byl jsem moc rád, že můj kamarád Mrož poslal úvodník, abych ho nemusel psát...

To jsem to vymňouk

Včera jsem tu v rozmarném tónu psal o tom, jak jsem sebou švihnul na ledu a jak mě Gari s Norou zachraňovaly. Dneska jsem jel do Thomayerky na pohotovost a tu to máme: zlomená dvě žebra, osmé a deváté. Je to se mnou jako když se ptali toho ukřižovaného gladiátora, jestli ho to bolí. Jenom když se směju, odpověděl. Smát se nemůžu a celkem nemám čemu. Enem moc nevím, o jakých psích kouscích budu tady psát… dyť já se ani nevohnu, abych jim připnul vodítko…

Láska nežádoucí

Se zlomenými žebry se po bytě pohybuju jako mátoha. Usednu do křesla, abych si četl a vtom hup, Gari mi chce dát najevo něhu a já řvu bolestí a ona si myslí, že si dělám legraci. Nora se na to dívá s odstupem. Ona je sama po operaci a mohla by mít pochopení. Ale není to pochopení. Ona se do ničeho nehrne, ani do něhy. To by mi ještě scházelo, dvě něhy najednou, na každé žebro jedna!

Žebra bolej

Snad se ještě nikdy nestalo, abych byl doma a pejskové doma a já s nimi nešel na procházku. Ono nejde o to, že bych nemohl chodit. Cvičím po bytě - ušel jsem po chodbě za dnešek kilometr, jsem jako vězeň na Bezděze. Problém je jinde: na procházce se pejskové zaprasej a já se nemůžu ohnout, abych jim umyl a utřel tlapky. Mám zatím odkroucené čtyři dny od nehody. Říkají, že tejden je hodně blbej, ale že za tři týdny se už jakž takž dá existovat. Uvidíme, je to pro mě novum, naposledy jsem měl něco zlomeného v deseti (pravá ruka, pád ze stromu).

Betinka na návštěvě

Se svými žebry nehraju žádné housle, kdepak bych si mohl pomyslet na výsadu těch druhých! Na procházku chodí Ljuba, když je v práci, musí nastoupit Anna, takže mohu jen zprostředkovaně. V neděli byla u nás návštěvou fenečka Betinka. Už tu byla jednou před tím a naše dámy na ni byly poněkud hnusné, zvláště pan Nora. Ta se ji snad snažila kousnout! Teď se naštěstí vše odehrálo v poklidu, jak se dozvídám. A zajímavost: Ljuba objevila v lese uhynulou srnu, nebo snad to je muflon. Kousek od cesty. Trojice pejsků si objevu nevšimla. Holky se zaměstnávaly tím, že jedna druhou vychovávaly v kázni. Zítra Ljuba půjde jinudy.

Zase s pejsky

Zítra ráno (tedy v úterý ráno, píšu v pondělí) půjdu s pejsky na procházku. Ljuba je v práci od rána. Je to pěkná šlamastyka. Už se cejtím dobře natolik, že s nimi můžu vyrazit, umím si dokonce navléct fusekle díky triku, co mě naučily hodné sestřičky v sanatoriu na Pleši: navlíknete fusekli na nohavici pyžama, natáhnete, vytáhnete a táhnete, tečka. Problém je s blátem a tlapkama. Takže dohoda, ráno půjdu s pejskama, zavolám Anince a ta se dostaví a odtlapkuje pejsky. Otázka: proč nevemeš auto a neodvezeš jí pejsky domů, aby je omyl, blbe? Protože mám zlomená žebra a nenaložím chromou Noru do vozu, blbe.

Na kontrole

Po týdnu jsem byl s Gari a Norou v lese, jen na menším okruhu, jsem nabádán, abych seděl na zadku a foukal si žebra a nic neřešil. Po tejdnu mi ale přece jen otrnulo. Ale co je hlavní: byl jsem na kontrole na Poliklinice Budějovická na Praze 4. Bylo to snad popáté co jsem byl ve zdravotnickém zařízení (možná trochu kecám, ale ne moc). Vzal jsem si s sebou 400 stran tlustou bichli, abych to přečkal, ale: v recepci mě poslali do 6. patra na chíru, tam mi dali papír pro RTG, ten je v suterénu. Odjel sem výtahem, byl jsem čtvrtej, pak mě vzali, osnímkovali a půjčili mi lžíci a boty a musel jsem ji hned vrátit, protože lidi jsou kurvy a lžíce na boty kradou, prej jim ukradli i zrcadlo z kabinky. Vyjel jsem pan nahoru a hned volala sestřička, pane Neff, pojďte dál a za půl hodiny jsem byl u pejsků a šel do lesa na druhou rundu.

Kdybych věděl, že mám takový zázemí, tak si lámu žebra obrok, to je přece radost.

V plískanici

S pejsky se musí pořád, děj se co děj. Teď se děje marast. Prší, málo. Sněží, málo. Je bahno, hodně. Snažím se vybrat co možná nejpřijatelnější cestu. Zajímavé: když jsme s Ljubou začali našimi lesy procházet, hledali jsme takřka neznatelné pěšinky. Po patnácti letech z nich jsou učiněné dálnice, tuhle dobu bahnité. Takže jsem dneska s pejsky hledal nové pěšinky, bez bahna, s měkkým listím pod šlapkami.

Pejskové to neocenili. Pro ně je hlavní pohyb, nikoli matérie pod tlapkami.