Hrom do police, to je charakteristika naší Gari. Už dvakrát pokousaná a teď pro změnu kulhá. Následek zápolení s Norou, tahaly se o míček. Takže opět veterina, pilulky, zákaz procházek, dokud nepřejde bolest v pohmožděném rameni.

Ono se to snadno řekne, naprostý klid, ale zklidněte hrom do police! Tím spíš, že Nora taky není typický kliďas. Jako včera. Vpodvečer otevřu dveře na zahradu, aby se Gari mohla vyčurat (Nora měla za sebou tři výpravy do krajiny). Vyletěly obě, Nora přeskočila zákoutí našeho jezírka, na druhé straně jí to uklouzlo, udělala parakotoul a když utíkala dál, kulhala.

Taky na levou přední, ze solidarity.
Naštěstí to hned přešlo, ale zatrnulo mi.

Klid s přerušením

Na procházky teď chodím jen s Norou. Gari má předepsaný klid až do soboty, to dobere medicínu a v neděli se uvidí. Pohmožděné rameno se hojí, ovšem pomalu. Když vyběhne na zahradu, kulhá jen málo a občas, nicméně kulhá.

Je z ní takový náš malý pacient. Naštěstí se udělalo hezky, takže holky trávily hodně času na zahradě. Večer přijela na návštěvu naše naše Marie, takže jsme seděli v pohodovém rodinném kruhu s pejsky. Klid se rozvlnil, když pejskové něco zvětřili. Pustil jsem je do tmy, holky se hned vrátily. Gari si něco nesla.

„To bude list,“ usoudila Anna Marie.
“Spíš šiška,“ mínila Ljuba.
Mýlily se obě. Byla to mumie myši, musela tam někde pod keříkem ležet od podzimu.
To bylo najednou ječení, to bylo rozruchu!
Myš jsme odstranil do popelnice a Gari šla se mnou.
“To máš z toho tvého chlubení...“ řekl jsem jí, ale nevím, zdali si mé ponaučení vzala k srdci.

Klid na lůžku

V sobotu se Garině uklidnila tlapka, v neděli jsme jí povolili malou procházku a po ní zase kulhala. Takže jdeme do druhého týdne klidu, byť ne na lůžku.

Kdyby vydržela chodit pomalu a způsobně hledět vlevo či vpravo a nevyvádět alotria! Jenže oni s ní šijí všichni čerti. V neděli odpoledne jsme pracovali na zahradě – a jak to dopadlo? Museli jsme Noru a Gari rozsadit. Jedna byla střídavě uvnitř a druhá venku.

Někdo by jim měl vysvětlit, že přetahovanou o klacek plení plevele neuspíší ani neusnadní. Někdo by to měl udělat, ale musel by mít stokrát lepší přesvědčovací schopnosti, než jaké mám já.

Život s tlapkou

Těžko se Garince vysvětluje, proč chodím do lesa jenom s Norou. Musí držet klid – a dneškem je to už druhý kulhací týden. Kupodivu nezlobí, třebaže není vylítaná, nic nerozkousala, ven se podívá jenom na zahradě. S klidem přichází jen malé zlepšení, ale pak zase přijde návrat a chudák skáče po třech. Je to něco jako pochmurný osudový korektiv: jsi moc živá a čilá? Tak tady máš ránu a je po čilosti a živosti!

Co že sám?

Takovou otázku teď dostávám často, když mě lidi potkávají na procházce jenom s Norou. Gari musí zůstat doma kvůli bolavé tlapce. Jsou to pohodové procházky s naší hodnou Norou – nikdy se nevzdálí víc než na dvacet, padesát metrů, na první zavolání přiběhne, hraje si s šiškou a počíná si jako věrný psíček starý tucet let.

Gari zatím čeká u branky. V ulici se Nora rozběhne a utíká domů. Gari ji vítá skrz vrátka a obě čekají, až otevřu. Sotva se to stane, začnou zápasit. Musím je rozehnat – zápasení nedělá dobře Gařině tlapce. Takže Nora do baráku, Gari zůstane venku.

Je to nepříjemné pro všechny zúčastněné a bude to ještě dlouho trvat.