Zase jsem se splet
Jdeme třetí, večerní procházku. Z mobilu poslouchám rádio a jaksi podvědomě je mi něco divné. Co to může být? Ve tmě se kolem mě mihotají světélka, jedno červené, jedno modré. To je v porádku. Pejskové svítí, nikam neutíkají, mám je pod dohledem…
Co je tu sakra divného? No jo… Já se splet a červený obojek jsem dal Noře a modrým obdařil Garinu. Jedna i druhá běhají, ale každá jaksi jinak. No a ten rozdíl udělá, že si říkáte: je to něco divného, ale co to jenom může být...
Jak jsem se dožral
Sedím takhle večer u compu a najednou někdo zvoní u vrátek. Jdu otevřít, Gari běží se mnou, Nora zůstává v patře – od jejího úrazu v létě dvacet ji nosíme po schodech dolů i nahoru. Gari huláká dole, Nora nahoře.
Ukáže se, že prej popeláři. Oni chodí po novém roce pro výslužku, ale když už je to po čtvrté, tak se trochu naprdnu a zvýším hlas. Gari štěká o sto šest. Najednou dvojhlasně.
Ohlédnu se. A ona Nora seběhla ty schody a je tu se mnou a řve na falešného popeláře?
Ledaže on to byl jediný pravý popelář a ty tři sady předchozí byli popeláři falešní. Vezmu Noru do náruče, vynesu nahoru a teď tady o tom společně přemýšlíme.
Ty noční procházky...
Večer byla s pejsky Ljuba. Chybělo mi blbejch šest set metrů do limitu deseti kilometrů a tak jsem později vyrazil do noci, abych obešel blok. Vracím se, přemýšlím co budu zítra psát a najednou ve tmě sto metrů přede mnou červené světýlko!
Jasně že jsem věděl, že to není Gari. Že to nemůže být Gari, protože Gari i Nora jsou doma. Navíc se to světýlko pohybovalo nízko nad zemí. Byl to cizí pejsek, malinkej pejsek. Nepochyboval jsem o tom ani chvilku. Ale i když jsem věděl, že je to cizí pejsek a cizí světýlko, stejně mi bylo sympatické a šel jsem mu vstříc s důvěrou.
Až doma mě napadlo, že kdyby to byla Klekánice nebo Hejkal, že by mě strašidlo snadno nachytalo na červené světýlko. Ano, byl to pejsek, ale co kdyby to byl Hejkal?
Musím být obezřetnější. A chodit s Gari, ne sám.
Zločin na Zlenicích hradě
Hrad, to je naše postel v ložnici a zločin, to je poťapaná a rozhrabaná deka. Případ je prostý, milý Watsone. Ťápoty na pokrývce vedou k závěru, že pachatelem je pes. V domě jsou dva, jenom jeden z nich je schopen samostatné změny stanoviště z přízemka do patra a nazpět, jelikož je pro chůzi po schodech fyzicky indisponován. Z toho plyne závěr, milý Watsone, že stín podezření padá na Gari.
Obdivuji se vašemu důvtipu, Sherlocku. Je zde ale háček. Pachatel musel mít spolupachatele a jím je ten, kdo nechal dveře otevřené, jelikož, jak při vašem důvtipu uznáte, ani tak obratný pes, jakým zmíněná Gari bezpochyby jest, neovládá umění otevírat si zavřené dveře klikou. V podezření jsou dva obyvatelé zmíněné nemovitosti. Který z nich to byl?
Nastává zadumané ticho. Po chvíli:
V tom případě, milý Watsone, dovolte, abych osvěžil unavenou mysl hraním na housle.