Ještě štěstí, že nemáme (zatím ještě) v sobě zabudovaný palubní počítač, jak ho mají některá auta. Představte si, jaké by to bylo, kdybychom přesně věděli, kolik času jsme strávili, tedy zabili, hledáním toho či onoho. Nenávidím hledání a ze všech nenáviděných činností právě tuto dělám nejčastěji. Jistě by to byly hledací týdny, možná měsíce, kdyby se ty časové úseky spojily v jeden.

Včera jsem strávil hodně času hledáním nějaké mé fotky z roku 1968, tedy před čtyřiceti lety. Jelikož jsem pamětník, chtějí po mně vyprávění "jak to bylo v rádiu" v okupačním srpnu, a v BBC to chtěli s fotkou.

Kde tu fotku vzít?
Nakonec jsem ji našel, ale trvalo to skoro hoďku. Což je v tabulce mínusové, jak by si ji narýsoval Robinson.
Plusové je, že jsem kromě fotky našel spoustu jiných věcí. Například svoje maturitní vysvědčení a závěrečné vysvědčení z univerzity. Kolikrát to po mně chtěli a já to nemohl najít! Nejabsurdnější bylo, když jsem se na začátku sedmdesátých let chystal na životní dráhu a dělal jsem promítačské zkoušky a když zjistili, že mám doktorát, chtěli, abych jim ho doložil.
"Copak k promítání v kině musím mít doktorát?" divil jsem se.
"Nemusíte," zněla odpověď. "Ale když ho máte, musíte ho doložit."

Což, mimochodem, byla taková sladká tečka ke vzpomínkám na osmašedesátý rok, protože to spolu souvisí.
Našel jsem i svoje vysvědčení z Institutu výtvarné fotografie. Co já jsem se ho nahledal! Taky ho po mně chtěli na ministerstvu, když jsme přihlašovali Rekvalifikační kurz profesinální fotografie pro náš IDIF. No a vida, už ho mám, díky hledání jedné fotky.

Má to stinnou stránku.
Teď sice mám ta vysvědčení, ale nepotřebuju je. Až je budu jednou potřebovat, sakra, kde já je najdu?

No a ta fotka, jak jsem tenkrát v roce 1968 vypadal, je zde: ohavně vlasatý fešák.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena