Zase do kabátků
Ráno pršelo, pořádně, po mnoha dnech. Prorokovali pět, padlo osm milimetrů. Přivolal jsem to já, protože jsem uložil pejskovací kabátky na příští zimu.

Moc rády strčily Gari s Norou hlavy do límce, když viděly, co se venku děje. Já si nasadil klobouk, ne čepici… a nepromokavé boty jsem měl na žmach a kalhoty taky.

Po poledni se počasí umoudřilo a dokonce vyšlo sluníčko.. Na odpolední procházku Gari vyrazila statečně, Nora váhala.
Dyť prší, vyčetl jsem jí z postoje.
Neprší, namítal jsem.
Ale mohlo by, (ne)zněla odpověď. Ale šla. Když už byla venku Gari…

Vinná nevinná
Odpoledne pršelo a ven se mi opravdu nechtělo. Jenže, musí to být. Vytáhl jsem Gari a Noru z pelechů a odešel do garáže, kde jsem sušil kabátky. Budou se hodit.

Vrátil jsem se do pokoje a našel tam jenom Noru. Oblékl jsem ji a šel hledat Gari. Je to jasné, říkal jsem si. Byl jsem v garáži pro kabátky. Gari mi tam za zády vklouzla a šmejdí tam a hledá něco k snědku.

Jenže to tak nebylo. Garáž byla prázdná. Podezíral jsme ji neprávem, chudák byla nevinná.

Našel jsem ji nahoře v ložnici… mezi packami třímala krabičku od sejra. Vydolovala ji z koše! Takže přece jenom byla vinná… z hrdelního zločinu prohledávání koše na odpadky.

Kdyby to šlo na jedné
Pes neumí stát na jedné noze, aspoň to nedokázal žádný pes, kterého jsem kdy viděl. Gari se o to aspoň snaží. Ona, která vleze do kdekteré louže a brodí se v tůních a potocích dělá všechno proto, aby mi znemožnila mytí tlapek.

Předními se opře o obrubu sprcháče a zvedá zadní noho… ano, kdyby se předními odrazila, stála by opravdu na jedné. Sprše ale neunikne, utírání hadrem taky ne.
Mám štěstí, že nezná telefonní číslo spolku pro ochranu týraných zvířat.

Kolik bylo pejsků
Dneska máme jubilejní vydání. Neviditelný pes vyšel před třiceti lety. Hyena vznikla asi pět let poté – původní čtenáři chtěji JEN původního Psa,takže jsem založil Hyenu a na ní nikdy nevyšlo nic, co bych sám nenapsal. Původně tu byly kromě „stručně‟, úvodníku a psích příhod ještě příhody ze života a zahraničí. Jako v původním psu.

Když Pes začínal, měl jsem rotvajlera Barta. Nejšílenější pes mého života, furt by se rval. Když umřela moje žena Míša a později jsem potkal Ljubu Krbovou, přibyla Iriska. Umřel Bart, umřela Iriska a jsou tu Gari s Norou. Tak jde život, provázený zánikem. Važme si každého dne. Prozradím tajemství, a nikomu ho neříkejte: život je dnes. Co bylo už není a co bude, ještě není. Jen pejskové jsou.

Kost smíš
Na ranní procházce našla Gari kost. Všichni víme, že kost psovi sluší. Kdo jsem já, abych bral psovi kost? Měj si svoji kost, rozhodl jsem.

Po pěti minutách jsem se ohlédl a vidím, Gari má tlamu prázdnou, kost nikde. Vysvětlení je nabíledni. Ztratila kouzlo zakázaného ovoce.