Nora má výrazně lepší pelech než Gari. Pravda, nemyslím si to ani já, ani Ljuba, je o tom přesvědčena Gari. Její den začíná tím, že vleze Noře do pelechu a roztahuje se tam a Nora vrčí a chňape. Taky přes den Gari odbíhá, aby si mohla využít rozkoše být v Nořině pelechu. Nejraději se tam válí na zádech, ty svoje dlouhatánské hnáty vytrčené ke stropu.
Jednou udělám pokus a oba pelechy vyměním. Proč až jednou a ne hned? Protože vím, jak to dopadne. Zase Gari poleze Noře do pelechu a zase se v něm bude vyvalovat. Počkám tedy, až na pokus získám grant. Pak bude v novinách napsáno: vědci zjistili, že Gari leze Noře do pelechu bez ohledu na faktickou podstatu téhož. Ano, to je dobrý nápad. Podám grantovou přihlášku.
Bouřky se nebojíme
Tedy, jak kdo a jak kdy.
Tuhle jsme seděli v podvečer v altánku, svítilo sluníčko, modrá obloha, a najednou zahřmělo. Gari se zvedla a mazala domů. Včera byla předpověď, že bude bouřka celou noc. Jestli se to splnilo, nevím, nicméně v jednu chvíli jsem opravdu byl vzhůru a to zrovna prásklo někde blízko, záblesk a hned rána. Velká rána, velká, zkrátka, velká jako hrom.
A pejskové? Nebáli se. Naopak já se bál, že polezou do postele a budou se schovávat pod dekou. Nikoli, statečně čelili bouřce na svých pelíšcích.
Nikdy bych nevěřil, že máme takto statečné pejsky.
Televizní drama
Ljuba má představení, jsem doma sám s pejsky. Pracuju, ale pak už zapíchnu vidle do hnoje a jdu se podívat na zprávy. Pejskové jsou dole na křesílkách a podřimují a částečně hlídají dům před vpádem nepřátelských kocourů (tedy všech, jakýchkoli kocourů). Chvilku se dívám a pak, ťap ťap, přijde první pejsek. Je to vždycky Nora. Vleze si ke mně na kanape, tohle je takové to simpsonovské kanape a pejskové mají povolený vstup. Díváme se spolu. Pak se ozve další ťap ťap a přichází Gari. Zvu ji na kanape. Nechce sedět vedle Nory. Musím vstát, posunout Noru do strany, sednout si a pak Gari vleze na kanape. Chvilku se vrtí a pak sleze a jde si lehnout na pelech položený pod televizorem.
Za jediného intelektuála u nás platí Nora, nicméně Gari není zas tak moc velké pako, aby se dívala na televizi.
A že se nám stejskalo!
Jak je to dlouho, co jsem naposledy hnal pejsky do sprcháče? Možná šest neděl, ono to utíká. Včera ráno jsme si toho užili. Procházka v bahně, nejen tak! I potůčky na cestičkách byly. Dokonce mě napadlo, že bych mohl ten potůček chytře svést stranou, aby jen tak netekl s kopce dolů a pak šup do Vltavy, ale že udělám klackem odvodňovací rigól. Pejskové přihlíželi mému lopotění. Pak se klacek smekl a já si chrstl na nohavice řiďounké bláto.
Závěrem nastala klasická scéna – do sprchy jde první Gari, pak se suší, Nora ji olizuje. Druhou sprchuju Norinu, Gari ji neolizuje. To je normální. Nebylo ale normální, že zprasená byla víc Gari než Nora, dokonce podstatně víc! Neobvyklé, neobvyklé. Myslím, že dnes budu mít příležitost pozorování opakovat.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena