Byli jsme na tu záchranu dva, tedy já a Nora… i když, po pravdě řečeno, Nora se záchrany účastnila spíš svou neúčastí. Stalo se to v Břežanech. V úvodní části Keltského parku je moc pěkné jezírko, z jedné strany rákosí a vodní rostliny, ze strany od obytných domů schodiště. Naši pejskové tam rádi po těch schodech běhají a přísně pozorují kachny. No a včera koukám – Nora pozoruje něco u svých nohou. Jdu se podívat a divím se, že ta kachna plave kraula – a pak mi došloo, že to není kachna, nýbrž holub. Nejspíš spadl do vody a křídly se snaží vydrápat se na schod. Marná snaha.

Vylovil jsem chudáka holuba – za pasivní asistence Nory. Posadil jsem ho na balvan – jsou tam moc pěkné balvany na jedné straně jezírka. Seděl a ani nedutal, jen pomrkával očkama. Nora na něho koukala. Šli jsme tedy pryč a až po procházce jsme se šli podívat, on tam pořád ještě seděl. Zachránili jsme ho? Snad ano. Víc jsme ale pro něho udělat nemohli, přinejmenším mě nic jiného nenapadá.

Když Eliášek brečí

Chlapeček je to usměvavý, ale někdy opravdu fakt hodně řve. Jako včera, probudil se a řval a řval. Gari vstane z pelechu a jde se podívat, co se děje. Bere někdo kluka na nože? Vlezl mu do kočárku ježek? Nic takového se neděje. Gari odchází jinam.

Poté vstává z pelechu Nora. Jde za mnou a strčí do mne čumákem.
Slyšíš to, ptá se mě.
Slyším, Noro.
Když to slyšíš, proč s tím nic neděláš?
S tím se nic dělat nedá. Prostě řve. Však on se vyřve.
Aha, udělá Nora a odchází jinam.
Poslouchám ten řev. Ženy kolem řvouna kmitají bez slyšitelného výsledku.
Vstávám a jdu jinam.

Mám já ňákej život?

Se dnem to jde s kopce v tom smyslu, že se krátí… až se ukrátí. Pejskové ale mají v sobě hodiny. Vědí, že v šest ráno začíná den a vstává se – v létě. Tento drobný dodatek odmítají brát na vědomí. Tudíž v těchto dnech, kdy je Ljuba na cestách a chalupu hlídám sám, se v šest probudí a haraší a jdou se podívat a strkají mi čumák pod polštář.

Zaženu je do pelechu přísným kynologickým povelem spinkáme. Poslechnou, zalezou do pelechu a spinkají.
Já ne. Já už nespinkám. Já jen ležím a vztekám se, a tak tedy vstanu a jdu k počítači, abych si v Hyeně postěžoval, že nemám žádnej život.

Pejskové život mají. Spinkají.

Jak jsem se hněval

Ty dvě bestie mrňavý zase hrabaly na louce myš a předstíraly, že jsou hluché, když jsem na ně volal a pískal. Takže jsem se rozhodl je vytrestat. Nasedl jsem do auta a jel pryč. Hned přestaly dolovat a utíkaly za mnou, až jim uši vlály.

Chtěl jsme je opravdu vytrestat, a tak jsem přidal. A ty dvě? Myslíte, že usedly a daly se do pláče a naříkaly, ó, náš pán nás opustil, co s námi chuděrami bude v tom širém světě?
Otočily se a vrátily se na louku kopat myš. Příště je nakopu do těch jejich vychrtlých zadků… ale zůstane při přání. Chytit je, to je pro mě stejně nedosažitelné jako pro ně chytit auto.