Začalo jaro
Oficiálně začne za tři neděle, ale co je to platné: březen je jarní měsíc. V lese začíná být živo. Jdeme domů, Gari je už napřed a obejduje u vrátek, já se blížím s Norou o půl kroku za mnou. Na ulici poskakuji dva kosáci, zjevně jde o námluvy.
Ohlédnu se po Noře.
Jo… Není to tak dávno, kdy by vystartovala a tu nepřístojnost by rozehnala. Ale teď?
Stojí, přísně hledí a z jejího celkového výrazu lze snadno číst poselství: Já myslím, že se ten sex obecně vzato přeceňuje.

Báli jsme se
Jen si to představte. Chladno, mlha jako na blatech, jak ji popisuje Doyle ve Psu barskervillském. Mineme osadu Hůrkovo pole, taky bych si dovedl představit horor tady situovaný. Musel by ale být celý v mlze. Jdeme dál, necháváme osadu zombies za sebou… a z lesa se ozve přerývaný ryk.

Pejskové neutekli. Jen se zastavili na cestě a hleděli ve směru, odkud zvuky přicházely. Báli se. Bylo mi jasné, co to je. Řval tam srnec a jeho ryk znamenal, jako když mladý muž signalizuje: mám nabité konto ve třech bankách a před barákem jaguára. Znělo to hodně zblízka. Napadlo mě, že kdybych se přiblížil, třeba bych toho chlapáka uviděl.

Uhnul jsem tři kroky z cesty a ztichlo to.
Chlapák se bál.

Úplně blbej klacek
Není to historka moje. Můj syn David má dva psy, Ajrí a Artíka. Přijížděl domů a oba ho strašně vítali. Ajrí nesla v hubě vítací klacek a stalo se, že jí ho David zamáčkl kolem auta. Nevšiml si toho, spěchal domů něco vyřídit.

Zoufalá Ajrí se snažila klacek vytáhnout. Kvílela žalem. Přiběl Artík. Společnými silami se pokoušeli vítací klacek vysvobodit zpod kola. Kvílení si všiml David, obhlédl situaci a viděl, že nezbývá než se vrátit. Nastartoval auto, couvl.
Klacek ležel na zemi.
Čuchli k němu a šli pryč. Co taky s tak blbým klackem?

Jak jsem se neulil
Mladí byli na horách a Ljuba se jim starala o Marlenku. Někdy brala Garinu na společnou procházku, jako třeba včera. Ljuba je pořádný chodec a její procházky nejsou nikdy zrovna krátké, však hlásila, že má denní průměr třináct kilometrů! Takže jsem si v poklidu maloval Péráka a říkal jsem si, že Gari přijde domů ztahaná. Tím pádem můžu zasklít večerní procházku, protože Norinka je starunka a bude ráda, když si poleží.

Ljuba vrátila Gari domů a odjela do práce. Já si lebedil… do půl sedmé. To ke mně rozhodným krokem přistoupila Gari: Je čas, chlape, jde se ven!
Dyť jsi zrovna…
Šlo se ven. Bylo půl sedmé.

Jó, za mlada…
Za mlada to bylo všechno jiné. Platí to pro mě i pro Gari s Norou. Jdeme takhle pěkně ráno na procházku. Svítí sluníčko. Ještě je ale chladno, obě mají kabátky. Gari něco objevuje ve křoví, Nora se motá kolem mě a dává mi najevo, že by už se vším ráda praštila a lehla si do pelechu.

Jsme v půli cesty a najednou koukám, na cestě před námi srnka. Foťák s sebou netahám, jen mobil… takže se mi poprvé podařilo v jednom záběru vyfotit Noru a také srnku. Obě v klidu. Nora o srnce nevěděla, srnka o Noře ano. Moc dobře věděla, že jí od té staré dámy v červeném kabátku nic nehrozí.

Noře jsem fotku neukázal. Jen vám.