Je to moc pěkné místo. Na pravém břehu Sázavy, kousek před Pikovicemi, vede od Petrova k Bohulibům cesta, nejdřív lesem a pak po hraně skalnatého srázu spadajícího do sázavského údolí. Je to pěkný okruh, asi čtyřkilometrový, rádi tudy občas s Ljubou a pejsky chodíme.

Nora se drží na stezce, Gari zkoumá skaliska víc, než je zdrávo, ale dá si říct. Přímo na Třeštiboku je vyhlídka, je odtud vidět i trať Posázavského pacifiku. Vzpomínám, jak jsme tam jednou přišli zrovna ve chvíli, kdy dole jel vláček kolejáček. Stál tam pán a fotil si ho.

Poznamenal jsem, že měl štěstí, že zrovna jel ten vlak.

“To nebylo štěstí,“ řekl ten pán. „Fotím ho každý den. Už čtyřicet let.“

„Pána jsme nepotkali nikdy před tím, nikdy potom, snad to byl pan Zababa, čtenáři Neumanových Pohádek o mašinkách vědí, o koho jde.

Jenom jsme slyšeli hukot motoru a klapot kolejí. Jenže jel na druhou stranu, z dohledu, směrem ke Kamennému Přívozu.

Štěstí jsme přece měli. Bylo tam moc hezky a měli jsme všichni čtyři pohodu. Co víc si přát?

Odplata za dobrý skutek
Večer jsem Garinu hladil po hlavě tak dlouho, až jsem jí nahmátl na uchu zapíchnutý trn. Vytáhl jsem jí ho. Cukala sebou, to jinak nejde, ale výsledek byl pozitivní. Prostě, vytáhl jsme jí trn z ucha.

Nastala noc, nastalo brzké ráno. Ljuba vstávala v pět… oni ti herci někdy vstávají spolu s pekaři a dojiči a popeláři (já vím, já vím, neházejte na mě koňské koblihy, vím že dojiči vstávají mnohem dřív než v pět, je to jen obrazně myšleno), zkrátka, vstávala v pět. To máme dohodu, že se vyplíží a já že budu spát dál.

Nebudu. Přijde Gari, zaryje do mě frňákem a že chce za paní.
Takhle se mi odvděčuješ, bestie mizerná? Já tobě trn z ucha a ty mně…
Tak pojď, jdeme….

Nevítaný nehost

Opravdu nejsem host v tom domě v obci Zvole. Bydlím tam, letos to bude už patnáct let. Teď mě napadá, že je to dokonce stejná doba, co jsou Gari s Norou na světě – když 6 a 9 let sečteme. Takže když přijdu domů, dejme tomu večer, nejsem host. Jsem pán, který přišel domů.

Tak se stalo i včera. Myslíte, že mě ty potvory uvítaly? Ležely na křesílkách, tloukly špačky a jen maličko zvedly hlavy, jako by se chtěly podívat, kdo to sem sakra zase leze. Čili mě ne-vítaly. Mě, ne-hosta.

V zájmu pravdy ale budiž řečeno, že maličko tloukly konečkem ocásků. Což by se dalo interpretovat jako bouřlivé vítání. Ovšem s notnou dávkou fantazie a dobré vůle.