Čeští lvi
To už asi víte, že plnou nůši křišťálových sošek českého lva si odnesli při letošním udílení cen Filmové a televizní akademie film Štěstí - za režii Bohdan Sláma, za scénář týž, také za kameru, za hlavní mužský a hlavní ženský herecký výkon (Pavel Liška a Tatiana Vilhelmová) atakdál. Sláva to byla náramná - v Lucerně bylo nabito a všichni jsme jaksepatří tleskali. Potlesk patřil i Jiřímu Macháčkovi, ten moderoval - poprvé - celý večer a dělal to výborně.

Herbert Lom je jméno, které neříkalo nic ani mně, ani Ljubě, když Jiří Macháček oznámil, že je přítomen v sále coby čestný host. A přece jsme ho všichni mockrát viděli - on je inspektor Dreyfus v Růžovém Pantherovi! V sále přítomní znalci to možná věděli, ale asi jen někteří tušili, že Herbert Lom je původem z Prahy. Na stránce Britského filmového institutu čtu, že se narodil 1917 v Praze, jmenoval se "Herbert Charles Angelo Cuchacevich ze Schluderpacheru" a též v Lucerně krátce předvedli ukázku z některého jeho filmu - českého: hrál ve třicátých létech krasavce! Utekl před Němci, nastoupil v Anglii do armády a odsud ho vytáhli a pracoval pak v české a německé sekci BBC. Tak se stal anglickým hercem a hrál ve 100 filmech.

Nevím, jak vypadal v televizi, nás v sále okouzlil dokonalou češtinou - pravda, vyjadřoval se jednoslovně, ale ta slova zněla absolutně čistě česky, bez příměsi přízvuku, který často slýcháme u našich krajanů žijících delší dobu v cizině (jemný akcent si přinesla z Ameriky i moje dcera!). A taky mě překvapil, jak je malinkej... Tedy vzrůstem jak je malinkej. Ono mu je skoro devadesát a člověk se věkem smrskává, ale on je fakt hodně malinkej. Výborný pán a je kupodivu, že se dříve nerozkřiklo, že inspektora Dreyfuse fakticky hraje Čech!

Což mi připomíná, že do kin jde další pokračování Růžového Panthera, teď už samozřejmě se zcela jinými herci. Tak na to jsem zvědavej...

Ještě ke Lvům: jeli jsme s Ljubou na tu slávu a usmysleli jsme si, že to uděláme chytře a že zaparkujeme někde ve Štěpánské a kabáty si necháme v autě. Onehdy jsem večer ve Štěpánské byl na ouřední večeři a zaparkoval jsem bez problému. Jenže to se nekonal v Lucerně Český lev. Nicméně, místo jsme našli v Jámě (to je spojka mezi Štěpánskou a Vodičkovou). Což je ulice, kam ústí jeden z četných průchodů Lucerny, takže bingo. Bylo to bingo zdánlivé.
Mrzlo, já jen v saku, Ljuba ve večerní s nahými rameny a zády; přehodil jsem přes ni sako (vřeštěla, že sako nechce, protože si vytváří zónu tepla technikou wu šu uvolněním síly čchi). Vlezeme do průchodu - po 50 m zahrazen mříží! Zpátky na ulici, běžíme do Vodičkovy ke vchodu do hlavního průchodu - a tam je zabarikádováno! Že prej máme jít okolo, tedy na Václavák a do Štěpánské a tam je hlavní a jediný vchod do Lucerny. Už hrozilo, že zmrznem a že nás budou moci vzít do Lucerny jako náhradní křišťálové lvy pro případ, že by se jim některý rozbil, ale naštěstí si strážci všimli, že na Ljubě nefunguje síla čchi a že moc nepomáhá ani to sako, takže nás pustili dovnitř zadem.
Takže vše dobře dopadlo, jenomže drobátko chrchlám. Moje síla čchi se zatím projevuje jako síla hepčí.

Vzpomínky na Egypt
Nebyl jsem v Egyptě a nijak po tom netoužím - mimochodem, zde odbočím. Je to pár let, byl jsem na středisku u mé lékařky a čekal jsem v čekárně a trávil si dlouhou chvíli zkoumáním mapy světa, mapující výskyt žluté zimnice. Koukal jsme na tu mapu bezmyšlenkovitě a najednou mě osvítilo poznání: ty země, kde není žlutá zimnice, to jsou země, které mám rád a kam chci jezdit: Itálie, Francie, Británie, Norsko, USA, Japonsko atd. Mezi těmi atd. Egypt nebyl. Nic z toho neplyne, nejsem rasista, sexista, fašista, komunista, macho maniak.
Jenom do toho Egypta se mi moc nechce, nicméně jsme byli v neděli s Ljubou na veletrhu cestovního ruchu. Což je úžasná podívaná, pokud neznáte, nenechte si ujít - to je voňavý svět na dlani a do něho patří naše republika, jsou tam nabídky cest po všech našich regionech - kempy, cyklostezky, památky, atrakce, ochutnávky vína, zkrátka, moc příjemné to je.
Hýml, já se furt nemůžu dostat k tomu Egyptu!
Ten tam taky měl své pěkné zastoupení a na stánku tam měli usazeného egyptského kaligrafa, který na ozdobný papír maloval zájemcům krasopisná přáníčka.
Dech se tajil nad uměním toho člověka! Když jsem tak na něj koukal, trochu jsem zalitoval, že máme tak buransky jednoduché písmo, že tam nejsou ty obloučky a vlnovky a zákrutky, kaligraf maloval redisperem a když byl hotov, odložil redispero a popadl pero špičaté a domalovával puntíky a čárčičky. Strašně krásné to bylo a já jsem se ostýchal si mu říct, aby mi taky něco namaloval a Ljuba se taky ostýchala, abychom neobtěžovali - to byla pošetilost, protože ten člověk tam byl kvůli tomu, jen proto ho poslali z Egypta, aby psal přáníčka.
Jenže ono to bylo tak krásné, že jsme s e mimoděk báli prostým přáním tu krásu pokazit, jako zničíte motýlí křídlo, když na ně sáhnete.
Skotská dáma - byla ve skotském stánku. Tam jsem se zajímalo cestu do ráje whisky, na ostrov Islay. Ne snad, že je to na pořadu dne, ale někdy v dohledné budoucnosti se tam chceme podívat, což není žádná legrace, to se musí do Glasgow a odtud vlakem do Oban a odtud lodí na Islay.
Chtěl jsem vědět, jak se to správně čte, to Islay.
Takže to reprodukuju, jak to říkala ona skotská dáma:
"Ajla!"
O důvod víc, proč tam jet. A o důvod víc, těšit se na duben: ustanovil jsem si nealkoholový první čtvrtrok,a 1. dubna si dám skleničku Lagavulinu, whisky z ostrova Ajla. Nebo to bude Laphroaig, to je Lagavulinův rodný bratr.

Madonna Mia explozivní!
Miluju mazané reklamy! A vůbec nejlepší jsou takové, které nic nestojí. Jako například teď se pardubický Semtext, ano, ten slavný výrobce výbušniny, kterou komunisté dodávali teroristickým vládám a ty je pak distribuovaly teroristickým skupinám po celé světě, hodlá žalovat světovou pop hvězdu Madonnu za to, že založila firmu Semtex Girls. Pardubický Semtext má svoji ochrannou známku ve všech třídách mezinárodně chráněnou. Takže dle pořadu práva je asi Madonna v neprávu. No, když se bude o Semtexu mluvit v souvislosti s Madonnou, je to přece jenom lepší, než když to bylo v souvislosti s Lybií a Irskou republikánskou armádou.

Blbnutí s ptáky
Scéna z obchoďáku: nastupuju do výtahu v obchodním domě pořád ještě Cafour (Carrefour). Ve výtahu je šero, někdo asi ukradl žárovku, svítí nouzovky. Uvnitř je pán a třímá předmět. Jsem zvědavý, koukám tedy, co si veze. Aha, říkám si, je to vysavač vy stylu Hoover, tedy štángle a vysávací hubice dole, podobný měla moje babička, předválečný, od firmy Electrolux. Čím déle jsme se díval, tím míň to byl vysavač a když se mi oči akomodovaly, viděly, že je to bronzová socha ptáka.
Ten pán si koupil sochu.
Zasmál jsem se.
"Myslel jsem, že je to vysavač," povídám.
Nezasmál se. Odpověděl truchlivě:
"To je pták. Proti ptačí chřipce."
"Jakže?"
"Postavím ho na zahradu a ptáci se budou bát k nám přiletět. A i kdyby se některý odvážil..."
Dramatická pauza.
"... budu se modlit."
Dneska ráno ležel na zápraží mrtvý kos. Zabalil jsem ho do igelitového pytlíku a hodil do popelnice. Už vidím, jak část čtenáře mě běží udat a druhá část stříká minimaxem na obrazovku, aby se nenakazila.

Masopust na Žižkově
Byl jsem se podívat na náměstí Jiřího z Poděbrad na masopust,. Měl jsem tam schůzku s Dušanem Neumannem, čtenářům Psa dobře známým dopisovatelem z USA - přispíval do BBC a je smutný (stejně jako já), že česká sekce už není. Masopusty jsou prima slavnosti, bylo to tam moc hezké. Ale zaujalo mě: malinký chlapeček měl na obličeji dosti hrozivou masku inspirace čínské, pokud ne rovnou čínské výroby. A hrál si s pejsky. Pejskové se té strašné držky vůbec nebáli. Není to divné? Mně to docela divné připadá. Hráli si s tím chlapečkem a masku vůbec nevnímali. Mohl bych dělat pokusy s našimi pejsky, ale obávám se, že bych maskou Ljubu vyděsil.
Takže jsem se zase oklikou dostal k motivu bání. Možná, že by se ten pán z výtahu mohl převléknout za vejra a odhánět ty ptáky ze zahrádky máváním křídel.

Mladá generace Podgerů
O potrhlém "strýci Podgerovi", který se do všeho žene a všechno zkazí, jsem tu už mockrát psal - převážně ve vztahu k vlastní osobě. Dnes do "podgerovské kroniky" vepsala hezkou příhodu moje dcera.
Běhali jsme spolu s mou dcerou Irenou po úřadech v souvislosti s naším barákem na Mrázovce. Mimo jiné šlo o převedení elektriky. Tenhle převáděcí ouřad je v Jungmannce, je velmi dobře organizovaný, lidé tam jsou ochotní, všechno odsejpá, kéž by to tak bylo všude. Je zde těžké být Podgerem! A - podařilo se.
K převodu je třeba sepsat dvě lejstra. Jedno odhlašovací, druhé přihlašovací. Já vyplnil svoje odhlašovací (jednodušší), Irena vyplňovala složitější přihlašovací lejstro. Něco tam zkazila a vzala si tedy nový blanket a pečlivě ho vyplnila. Já jsem mezitím vyzvedl z automatu pořadové číslo. Už jsme byli skoro na forhontě, když byla Irena hotova.
"Tak, a jdeme na to!" pravila. A jelikož je to pořádkumilovná mladá žena, roztrhala to pokažené lejstro.
Tedy, myslela si, že trhá to pokažené lejstro. Ve skutečnosti trhala lejstro vyplněné ... Podgerovská klasika!

Irda a kocour
Rituální honění kocourů, to už jaksi patří k věci, k dobrému zvyku jak u Barta, tak u Iris. Honěno budiž vše, co prchá, kočky prchají, budižte honěny, to je ten jednoduchý sylogismus platný ve psím myšlení, tuším, univerzálně. Co se ale stane, když kočka neprchá?

Jedna taková kočka seděla dnes ráno na zápraží domu, svého domu, nutno dodat. Ona tam měla co dělat - vyhřívala se na sluníčku. Cizí pes tam neměl co dělat a to bylo východisko jejího posuzování situace. Iris se zastavila a zalomila přední nohu - znamení vrcholné pozornosti a ostražitosti. Pak popošla o krok. Samozřejmě, že jsem na ni zařval a zabránil nepřístojnostem - po druhém zařvání Iris odběhla. Kočka se ale zjevně nemínila vzdát, dokonce vstala a naježila se a vypadalo to, že kdyby Iris nedbala mého zařvání, nemuselo by to pro celistvost jejího čumáku dopadnout nejlíp.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena