Neomydlitelné holítko
Vystřídal jsem snad všechny myslitelné druhy holení a nakonec jsem se vždycky vrátil k "mokrému procesu" - tedy: namydlit, oholit - dříve žiletkou, teď už po mnoho let něčím, co nevím, jak se jmenuje, takže tomu říkám holítko. Je to jakési držátko, ve kterém je napevno zapuštěno několik břitů. Je to nejrychlejší a nejpříjemnější způsob holení. V kombinaci s pěnou ve spreji celá operace trvá minutu, nejdéle dvě. Oholím se mnohem rychleji a podstatně lépe, než elektricky a ještě mám příjemný pocit čistoty a svěžesti. To, že se občas říznu a pak mi teče krev a dělám si na hubě flastry z hajzlpapíru, to je jiná, velmi smutná historie.
Teď už se třetí týden holím jedním holítkem. A to je neuvěřitelný výkon, od toho holítka!
Ona je totiž s tím holením spojena záhada.
Za starých časů se prodávaly žiletky na jedno použití. Pak přišly žiletky s ostřím potaženým teflonem a ty vydržely, dejme tomu deset holení. I za totáče se u nás prodávaly žiletky Sword od Wilkinsona a taky originál Giletti, které daly tomu nástroji jméno. Špatné nebyly ani české Astry. I ty vydržely deset holení. Pak se něco stalo a žiletky vydržely tak tři komfortní holení a pak se musely vyhodit, protože škrábaly a tahaly.
Totéž platí o holítkách. Myslím si, že ty bestie,které je vyrábějí, je dělají schválně z mizerného materiálu, abychom si museli kupovat pořád nová. Což platí i o těch nesmyslně drahých: prodávají se i kovová za cenu, nevím přesně, koupil jsem si to ze zvědavosti jednou, dvakrát v životě, dejme tomu tři stovky. I tyhle superdrahé nesmysly vydržely pár dní a musela se jim měnit náplň (ty nemají břit a držátko v jednom kuse, břity jsou vyměňovací).
Čímž se dostávám k meritu dnešního povídání: tohle moje aktuální holítko je nějaké zázračné, protože vydrželo zatím suverénně nejdéle ze všech, které jsem kdy použil.
Možná, že na něj omylem použili kvalitní ocel! Ať mi nikdo nepovídá, že s dnešními metalurgickými postupy nelze najít druh oceli a způsob její úpravy, aby se nedalo vyrobit dlouhohrající holítko. Je to tahání peněz z kapsy a jen u tohohle kusu jim to nějak ulítlo.
To si říkám a zároveň je v tom otazník. Přece by nikdo nedával do jednoho holítka kvalitní ocel. Musela to být celá série a já si kupuju vždycky víc kusů a tenhle je poslední, takže - jak to,ž e ta předešlá holítka skončila po třech holbách v koši, a jen to poslední drží?
Třeba mi změkly fousy.
Třeba se stal zázrak a nějaký dobrý domácí duch mi holítko pozitivně očaroval.

Pan Bursík v rádiu
Včera jsem se nezmínil o výstoupení předsedy Zelených v rozhlase. Dozvěděli jsme se, že se Zelení nepřidají k ODS nebo ČSSD kvůli tomu, že by jim šlo o koryta. To v žádném případě! Jde jim výhradně o realizaci programu. A taky jsme se dozvěděli, že nejlepčí je to v Tibetu, že tam pan Bursík byl a na místě zjistil, že je tam nejlepčí kvalita života. Tak aspoň víme, kam nás ten zelený program vede.

Hromádka sněhu
Dole ve městě už není po zimě skoro ani památky, ale u nás na horách, kde žije lid prostý, s ryzím srdcem, ráno i večer pořádně mrzne. Takže se stalo, že jsem ráno vyšel s Irdou na špacír. Bylo moc hezky, svěže, vyspal jsem se dobře, sluníčko (v pondělí ráno) pěkně svítilo, jdu tedy jaře, jak se psávalo ve starší české literatuře, a najednou bum, zakopl jsem na holé rovině a málem jsem si nabil hubu! Ona byla na chodníku hrudka sněhu, jenže přimrzlá!
Což mi připomnělo jednu trapnou příhodu z mých gymnaziálních let. To jsem šel po chodníku v tuhle pozdně zimní dobu a nějaké holčiny na mě pokřikovaly a já šel hrdě a dělal jsem že se nekoukám a to byla chyba, že jsem to dělal moc důkladně, protože kdybych se aspoň trochu koukal, viděl bych to psí hovínko na obrubníku. Takhle jsem ho skrz tu hrdost neviděl a zakop jsem vo hovno! Před holkama!
Možná, že kdybych se později stal členem nějaké zajímavé a mediálně podporované minority, třeba kdybych se stal kanibalem, by o mně nějaký ten Truman Capote napsal oslavnou knihu a to zakopnutí vo hovno by tam bylo jako klíčový bod, který mě opravňuje sežrat pitomce, který se v nesprávný okamžik ocitl na nesprávném místě, tedy na kuchyňské lince pod mým dranžírovacím nožem.

Pryč s Tesco - Máj!
Volala mě slečna z MFDnes za účelem ankety, jestli prej se má zbourat obchodní dům Máj, nyní Tesco, že je hnusnej.
Takže jsem odpověděl, že to snad není věc novin, natož pak moje, že je to věc pana Tesca, jestli si svůj dům zbourá nebo nezbourá. A ona, že je to taková anketa a jak se na ten dům dívám. Takže jsem odpověděl:
"Je to jeden z mála architektonicky kvalitních domů, které v Praze vznikly za bolševika."
"Takže nekvalitní?" zvídala slečna.
"Ne. Kvalitní."
"Tak přece nekvalitní!"
Pochopil jsme, odkud vítr vane.
"Takže, slečno, poslouchejte pozorně: Líbí se mi. Je pěknej. Kvalitní. Budu nasranej, když napíšete opak."
Ujistila mě, že to teda napíše, jak říkám a pak jsem se zeptal, kdo ještě v té anketě vyjadřuje a ona, že Iva Pekárková a že ona říká, že je hnusnej, což mě potěšilo a tak jsem jí řek, že to je v pořádku, že si vždycky myslím prakticky pravý opak, než Iva Pekárková.
Včera jsem o anketě mluvil s architektem Lukešem. Toho se taky ptali a on se hněval, protože jemu se dům v podstatě líbí, jenže noviny vytrhly z kontextu jeho výrok a nadepsaly článek, že Lukeš říká, že se po tom domě nebude nikomu stejskat. A on že z nich vymáhá opravu.
Tak to jsem zvědav. A je milé, jak pěkně dokáže manipulovat fakty taková - dle hlasu soudě - mladá dívčina. Opravdu se do dnešních novin hodí.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena