Opět se to osvědčuje ta dávná zásada, že voják se stará a voják má. Když jdu s pikslou pro granule, mám Garinu v patách. Při plnění piksly vždycky nějaká upadne a Gari ji sebere. Inu, voják se stará, voják má.

Včera našla hovězí kloub. Kus kosti. Samozřejmě Garina ji našla. A to byla neděle, na naší procházkové trase prošly desítky pejsků. Kdopak kost našel? Samozřejmě naše shánčlivá Garinka. Cestou jsme pár pejsků i potkali. To je vždycky zdravení a očuchávání, velmi obezřetné – aby neupustila kost.
Momentálně kost leží na zadním sedadle v autě. Čeká na to, až ji tam Ljuba najde a vyhodí. A kdopak asi tu kost ztratil?

Nejspíš nějaká kráva nebo vůl.

Jako na podzim

Už jsem o té bestii psal, je to bekyně velkohlavá, něco jako mniška, ale žere to listy a ne jehličí. V lese mezi Březovou a Oleškem jsou celé pruhy naprosto holých stromů, někde jsou stromy ožrané jen napůl. Čtu, že kalamita potrvá tři čtyři roky a pak bude na dvacet let pokoj. To jsou časové úseky jaksi docela nepříjemné pro člověka a jsou naprosto mimo pro pejsky… Pejskové si ale bekyně velkohlavé stejně jako malohlavé nevšímají. Možná ale, že můj smutek na ně přechází … Je to tam jako na podzim a myslím na to, jestli to ty stromy dokáží přežít.

Jeden stromeček odolal. Zatím.

A zase puma

Ve Zvoli máme na okraji obce soukromý zvěřinec. Loni odtud utekla puma a nastalo velké pozdvižení. Lidi byli varováni, aby nevycházeli ven. Nakonec se ukázalo, že jde o kotě pumy, našli ho vyděšené, tuším, dole ve Vraném. Nějaký imbecil dokonce na ně házel kameny.

Nevím, zdali jste o stejnou pumu, jisté je, že znovu zdrhla a též jsem dostal několik varovných esemesek, abych se i s pejsky zamknul ve špajzu. Neučinil jsem to, šel jsem s nimi na procházku, dokonce třikrát, jednou s Ronym, protože byl čtvrtek. Z pumy jsme neviděli ani chlup, o to se puma dovede postarat, aby nebyla vidět. Jen si myslím, že držení pumy v nějaké boudě ve Zvoli je trápení zvířat a únikářské tendence zmíněného zvířete dokážu pochopit.

Puma odchycena, ale…

Nora nepotřebuje pumu, aby došla k úhoně… Tedy, Nora je z dvojice našich pejsků ten klidný element, spíše opatrný, neřkuli bázlivý. Do ničeho se nehrne. Dělá v tomto smyslu Garině dvojku. To Garina pořád někam spěchá a pádí a Nora spíš přihlíží. Takže když obě vběhly do křoví a vyběhla Nora a měla roztržené pravé stehýnko, napadlo mě: není to Gari přebarvená na hnědo?

Pěkný šrám, vlastně dva, jeden si vyžádal pět štychů, ten druhý jen jeden. Vyfasovali jsme na veterině nový trychtýř na hlavu, aby si Nora nelízala ránu. Pěkný, s namalovanými kostičkami. Nora trychtýř upřímně nenávidí, naprosto se tomu nedivím. Měla by ho nosit dvanáct dní. To je maličkost proti šesti nedělím, to musel trychtýř nosit nebožtík Bart poté, co se ve křoví dva metry od cesty v sobotu odpoledne utkal s kancem…
Nora se kancům vyhýbá, nicméně ránu utržila. Hojí se to dobře, rána je suchá, už máme tři dny za sebou. Ještě že to sluníčko pěkně svítí.