Tři dny čtu na mobilu, že se blíží krupobití. Včera dopoledne ještě hezky, pak se zatáhlo a já si říkal, už je to tady. A opravdu. Skoro se setmělo, začalo to burácet a do střešních veluxových oken začaly bušit kroupy. Chytře jsme obešel dům, abych zkontroloval, že jsou všechna okna zavřená. Byla zavřená. Díval jsem se pak, jak do zahrady dopadají kroupy velikosti holubího vejce. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám auto na ulici a ne pod přístřeškem.

Zareagoval jsem bleskově! V předsíni jsem popadl vatovanou vestu,. hodil si ji přes hlavu, aby mě nějaký ten pingpongový míček z ledu neskolil, popadl jsem klíče, proběhl brankou, nastartoval, couvám, zmáčknu dálkové ovládání a... vrata se neotevřela. Kroupy mi bušily do střechy. Mrknu na branku. No jo, já ji nezavřel, v tom fofru. A ono je tam takové čidýlko, které vypne vrata, když jsou vrátka otevřená. Kdyby tam nebylo, vrata by se otevřela a posunem by do otevřených vrátek nabourala a zničila by je.

Vyletěl jsem z auta, zavřel vrátka, kroupy do mě mlátily, zapadl jsem zpátky za volant, zmáčkl puntík a tentokrát se vrata velebně otevírala. Zacouval jsem k nim. Přede mnou se otevřel suchý bezpečný prostor.

V tu chvíli krupobití přestalo, na střechu už padaly jen kapky, znělo to jako potlesk droboučkých paciček.

Déšť mi tleskal jako odměnu za pěkný podgerovský výkon.

Podger v garáži

Ani dnes nebude žádná psí příhoda – byl jsem totiž v garáži! Ano, měl jsem cosi na vyřízení ve městě, tudíž jsem z naší vísky odjel autem a zaparkoval v několikapatrové garáži. Několikapatrové, takže už tušíte. Ještě dodám, že jsme jel na doraz, protože před odjezdem jsem byl v lese s pejsky a Nora někde objevila zdroj toho zeleného smrdutého a vyválela se v tom a tím šamponováním a omýváním jsem ztratil drahocenných deset minut. V té garáži jsem tudíž byl jaksi v chvatu, navíc byla celá obsazená, spíš zamluvená, na každém místě byla rezervace. Zaparkoval jsem tedy na pár facek, na takovém místečku v koutě za nájezdem, nebylo to regulérní místo, spíš plac s pruhy. Prý se tomu říká „parkovat na Pražáka“.

No a pak jsem vyřídil, co měl, a jdu do garáže pro auto – měl jsem v paměti, že jsem v třetím podlaží. Nebyl. Kde ale je to auto, nade mnou nebo pode mnou? Jak tak dumám, zastavilo u mě auto a tam mladá dáma a jestli prý bych nevěděl, jak se odsud vymotat, že nemůže najít exit.

Spásný nápad: ona mě proveze podlažími, společně najdeme moje auto, já odjedu a ona se postaví na moje místo.
Tak se i stalo. Rozloučili jsme se, já odjel a ona zaparkovala na tu zebru. Stylem „na Pražáka“, přestože to byla Slovenka.

Hra o mističku

Zmínil jsem se tu, že došlo k významné změně – že jsme přestěhovali Garině žrádelní misku. Původně byla na záchodě – aby Gari měla klid a aby ji Nora neuzurpovala a ona aby nepokukovala, zkrátka, aby měla svůj koutek a ten záchod jsme vybrali, protože je pěkně stranou a skutečně v něm klid je. Fungovalo to, ale přece jen, chudák Gari, má svoji jídelnu na záchodě. Takže jsme misku přestěhovali do naší jídelnokuchyně.

Tady se ukázalo, že ji Nora uzurpuje a ona že pokukuje po Noře a nemá klid. Navíc, Gari vždycky šla na záchod, miska tam nebyla, ona vyšla ze záchodu, stopy zoufalství v ušlechtilé tváři a to už jí Nora luxovala misku.

Návrat do starých kolejí? Zdá se, že to nebude příběh s jednoduchým průběhem a brzkým rozuzlením.

Mlčky, Noro, mlčky...

Jakmile řeknu, že jdeme ven, nebo navrhnu, že by bylo možno jít se vyčurat, oba pejskové se řítí po schodech ke dveřím. Gari mlčky, Nora u toho ječí. Doslova ječí. Má vysoký hlásek, pokud snad psí štěkot měl sloužit jako hrozba, tenhle ječák slouží k něčemu jinému. Mně jde spíš na nervy, než aby mě zastrašil.

Zvláštní věc – Nora je ve srovnání s Gari flegmatik. Horlivost bych čekal právě spíš od Gari než od Nory. Gari chce být všude první, vždycky spěchá, všude vleze, všechno chce vidět. Ale dělá to mlčky.

Proč to Nora nedokáže?

Prostě, je jiná. Proto máme dva psy.