Byli jsme s Ljubou dva týdny mimo dům, o pejsky se starali mladí. Přilétali jsme v pátek v půl sedmé večer, někdy kolem šesté strčila Anna pejsky k nám do baráku… to bylo divení, to byl úžas a pak, když jsme konečně přijeli, nastalo vítání. No jo, ale Nora se teď nechce hnout ani na krok – tím hůř, že v neděli Ljuba s Annou a Eliáškem zase odjeli! Zůstal jsem s pejsky sám a mám tedy absolutně přilepenou osobní stráž. Gari je míň přilepená… když teď večer píšu, je na svém pelechu, kdežto Nora leží na kanapi za mými zády a nenechá si ujít ani jedno klepnutí do klávesnice.
Neboj, Noro. Cestování je dnes takovej voser, že pokud jde o mne, hodně dlouho tě neopustím.
Dnes o rybičkách
Před bezmála třemi týdny jsem tu psal, že se nám v jezírku vylíhly rybičky. Mladí je odlovili a odnesli domů do akvárka a bylo po rybičkách. No a dnes krátce po poledni jsem v jezírku dvě rybičky uviděl. Hodně vyrostly, už mají určitě dva, ne-li tři centimetry, a šikovně se schovávají pod schůdky, které v jezírku máme. Tam na ně čtveřice kaprů nemůže, kapři jsou hovada, sežerou, na co přijdou, i vlastní potomky.
No jo, ale večer jsem zase koukal po těch dvou rybičkách. Mezi tím jsem jim dal jména Robin a Hood, protože jsou to zbojníci a psanci a číhají ve skrýši. Koukám po nich a vidím, že se pod schůdky těch robinhůdů skrývá víc, určitě jsem jich v jednu chvíli uviděl pět, ale nevylučuju, že je jich ve skrýši celá tlupa.
Uvidíme, co bude dál. Jestli vyrostou, co s nimi? Asi bych je odtransportoval do jezírka v Břežanech, tam by si žili a nikdo by je tam nechytal. Do příštího výlovu. Je blbý bejt ryba.
Les zamořený komáry
Ráno je to ještě jakž takž dobrý, ale večer nastává peklo a v našem lese je to skoro jako v jižních Čechách. To už jsou mračna komárů a repelent není více méně k ničemu. Jdou jenom na mě a pejsky nechávají na pokoji? Všiml jsem si, že se Gari několikrát v tom komářím lese drbala. Těžko soudit.
Zítra se pokusím večer pejsky odvézt někam daleko od naší lesní mokřiny, tohle skutečně pozbývá zábavnosti. Pokud to někdy zábavné bylo.
Po roce a jednom měsíci...
... a pár dnech, ano, tolik času uběhlo od chvíle, kdy si Nora vyhodila plotýnku a transportovali jsme ji zchromlou na veterinu a hned jí dělali operaci se vším všudy, co k tomu patří. Mění se k lepšímu, jde to samozřejmě pomalu a pozná to hlavně ten, kdo ji vidí s odstupem, dejme tomu, měsíce, dvou. Dnes ráno jsem si ale všiml jakéhosi nápadného oživení. Jindy ji ráno taháme z pelechu, dnes páčila z postele mě. Kmen borovice pokácené přes cestu jindy obcházela, dnes ji přeskočila dřív, než jsem tomu stačil zabránit. Ona to dělat nemá, samozřejmě. Jsem samozřejmě rád, že tak ožila. Přemýšlím, čím to může být.
Nemůžou to dělat komáři? Taky ji štípají a tím jedem se možná do těla dostává něco oživovacího.
Možná to na mě zapůsobí taky. Je co oživovat. Budu se pozorovat.
Já to říkal, ožila!
Hlásil jsem, že Nora v tomhle týdnu nápadně ožila. Dneska ráno se mi zdejchla u nás v ulici. To je běžný jev a pravidelní čtenáři ho znají: to Garina vždycky vleze někomu do vrátek a šmejdí mu po zahradě. Když ten někdo má otevřenou garáž, vleze do garáže, když do kuchyně, tak… Největšího výkonu dosáhla, když vyběhla až do patra a vizitýrovala ložnici. No a dnes zmizela Nora! Gari zůstala na chodníku a tvářila se ctnostně, jako že „já tu jsem, stačí se podívat“, a Nora byla v čoudu. Vzhledem k tomu, co si vytrpěla, mám z toho radost. Nadávat ale musím: kde jsi zase byla, ty zatracená vopice?
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena