Přichází návštěva. Zazvoní u branky. Nora se vymrští ze svého pelíšku a s řevem se žene ke dveřím. Gari cupká za ní a tváří se starostlivě. Nora štěká na dveře. Počká, až je otevřu a vyběhne na zahradu. Stupňuje štěkot a u vrátek si div nerozrhne hubu.

Hlídá.
Otevřu vrátka a Nora skáče kolem návštěvy a vrtí ocáskem. Gari stojí opodál a tváří se starostlivě.

Nora vítá.
Tak co je Nora? Hlídač, nebo vítač?
Těžko říct. Hlavně je to uřvanej čokl.

Pejskové zůstali doma

Doprovázel jsem s malou Dominikou Ljubu do Žlutých lázní, byly tam velké závody dračích lodí. Společnost Múzy dětem se jich pravidelně účastní, pod její hlavičkou soutěží děti z dětských domovů. Je to náramné zápolení, dvou rozjížděk se zúčastnila i Dominika. Já to jednou taky absolvoval a věřte, je to docela makačka.

Pak jsem byl s Dominikou na obědě a po obědě jsem se chystal odjet na Knižní veletrh do Holešovic. Ljuba mne prohlédla, obvyklá výstupní kontrola.
“Čuně!“ zvolala. „Pokecal ses rajskou polívkou! Co si lidi pomyslí!“
“Lidi si pomyslí,“ pravilo dítě, „že zachraňoval.“

Pejskové u toho nebyli, dodávám, abych ospravedlnil, proč je tato příhoda pod psí hlavičkou v Hyeně.

A co já?

Ve středu jsme si s Ljubou dopřáli výlet: autem jsme do Smiřic dopravili kola a odtud podél Labe (a chvilku také Úpy a Metuje) jsme dojeli až do Kuksu. Nebyl jsem tam od dětství, dnes je to tam opravené, restaurované, zkrátka - pro výlet úžasný cíl. Ale o pejscích.

Co s pejsky, když jsme celý den pryč? Nechali jsme je na zahradě, mají tam boudu, vodu, stín. Do boudy jsme jim hodili propocená trička, to mají rádi. Takže v klidu jsme vše naložili, vyjel jsem z vrat, zmáčknu knoflík dálkového ovládání, vrata se zavřela. Přidám plyn, rozjíždím se. No a protože koukám pořád do zpětného zrcátka, tak vidím Noru vyčítavě stát uprostřed ulice. A co já?

Ona se ta vrata nezavřela, ona se dovřela a štěrbinou Nora proklouzla a dívala se za námi jako němá výčitka.
Ona se ta vrata dají zavřít i ručně, nebylo těžké udělat opravu. Ani ty vyčítavé oči si neberu moc k srdci. Tam a zpátky do bylo po cyklostezce pětatřicet kilometrů a to je na tlapky našich fenomenálních běžců přece jen moc, nehledě k tomu, že pejskové nemají na cyklostezce co pohledávat.

Jistota je sichr

Odpoledne pojedeme na výlet, tentokrát na kolech i s pejsky. Chystal jsem se na to už včera. Nasadil jsem hák na auto (klasika: co neděláte denně, nemůžete umět; vždycky zapomenu ten fígl, jak se to tam připevňuje, nicméně tentokrát objevování objeveného trvalo mnohem kratší dobu a dokonce, světe div se, jsem objevil, jak se přenastaví kód na kódovém zámku na kolo!). Na hák jsem nasadil nosič a na nosič kola ve správném pořadí, nejdřív to menší Ljuby a na vnější stranu moje, aby se ty držáky nepletly.

Nora asistovala, s výrazem velmi zachmuřeným. Pejskové nemají rádi aktivity tohoto druhu, přípravy, kufry, tašky a zde - nosiče a kola. Obvykle z toho nevyplývá nic dobrého. A proto, aby se pojistila, při první příležitosti hup do auta a uvelebila se na zadním sedadle. Odsud se už nehnu!

Nakonec jsme ji vyhnal. Pojedeš s námi, ujišťoval jsem ji. Marně. Pejskové na řeči nedají. Jen činy jsou pro ně argument.