Kdybych měl psát hodně podrobnou kroniku, asi bych se dopustil kronikářského přestupku a bez důkazů a svědectví bych zaznamenal, že Nora a Gari si přitáhly jakési fragmenty kostí z předpředminulé procházky s Roníkem. Nerad bych to ale odpřisáhl před hrdelním soudem. Kus kosti na podlaze, to je nepopiratelný fakt a ten mohu doložit.

Hraje roli podpůrnou a iniciační. Podporuje naše životní funkce. Jsme pořád ve střehu. Slyším chroustání. Kdo je původce, Gari nebo Nora? Neokusuje mi objektiv nebo nohu od stativu? Ne, ožižlává svoji kostičku a je to (skoro vždycky) Gari. Jsme pořád ve střehu, uši na špičkách.

Proč tedy to kost nevyhodíme?

Je dobře být ve střehu. A je dobře ohryzávat kost.

Test: Frňák přitištěný k čočce, Nikon, ohnisko 16 mm, clona 8.

Když je zle

Že je zle jsem pochopil, už když jsem ji zahlédl, jak se rozkošnicky rozvaluje na zádíčkách v lese u Markoviček. Zařval jsem na Noru a ona se válela dál, neposlechla, třebaže je to pejsek velmi poslušný, což byla známka, že je moc zle. Rozběhl jsem se k ní a řevem ji odtud vyhnal a nepochyboval jsem, že je opravdu strašně moc zle.

Naštěstí jsem jel na kole, unikl jsem, a smrad té mršiny jsem si užil až po návratu domů. Nahnal jsem ji pod hadici a nastoupilo mejdlo a kartáč.

Teď uvěřila ona, že je zle.

Míšánek (vlevo), Vy ale divukrásně voníte, slečno, to je Chanel?

Tři procházky

Je hnusně a bude hůř. Venku byli pejskové celkem třikrát, ráno, v poledne a v podvečer. Ráno to bylo bujaré: tryskem přes oraniště, hnaly se za myším králem, až nakonec usoudily, že jeho sídlo je zde, a jaly se kutati. Pozvolna se měnily v hroudy bláta a přestávalo být zřejmo, která je která. Nora je bílá s hnědými skvrnami, Gari má skvrny černé. Po hodinové procházce přestalo mít smysl o skvrnách mluvit.

V poledne pršelo, a tak jsme jen oběhli několik bloků v naší čtvrti. Jde to rychle a tempo postupu závisí na tom, kolik vrat je otevřeno. Tím hůř, když někdo nechá otevřené domovní dveře, může se mu stát, že potká mokrého psa v kuchyni.

Vážně do toho musíme jít?