A najednou je tady sníh! Nemáme ho tady ve Zvoli mnoho, sotva pár čísel, ale o zábavu je postaráno. Když napadl, vedl jsem pejsky na procházku – obvyklá cesta: naší ulicí, pak zahnout doprava, po cestě přes pole k lesu. No a vidím, že jsem první, kdo po polní cestě jde! Žádné šlápoty. Měl jsem pěkný pocit prvolezce a průkopníka, jak jsem tam proťapával náznaky budoucí trasy.

Obešli jsme obvyklou trasu a navraceli se domů. Vyjdu z lesa – a pop mých stopách ani stopa...
Ono je to hned zafoukané a nedá se chodit po cestě, musí se přes pole. Hodně rychle jsem prozřel z krásné vize průkopníka!

Pejskové po Vánocích

Vždyť já ani nereferoval, jak to o Vánocích bylo – brzy jsme s Ljubou odjeli se ohřát a teď mrzneme a Vánoce odpluly do minulosti.

Pejskové samozřejmě nepřišli zkrátka. Každá dostala kostičku – a obě je vyhrabaly z hromady škatulí a pytlíčků ještě dřív, než Ježíšek zazvonil na zvonek. Dostaly ale ještě něco, každá svého skunka, takovou plyšovo hadrovou chlupatou věc.

Záměr: každá si zaleze se svým skunkem do svého kouta a bude si s ním hrát. Podotýkám, že naše soužití s pejsky je už dost dlouhé na to, abychom si mysleli, že záměr dojde naplnění.

Takže realita: Jeden skunk v koutě nepovšimnut a o druhého se Gari s Norou tahají.

Tak už toho nechte, holky, půjdeme do mrazu. Tam přijdete na jiné myšlenky.

Nora je Houdini

Zahradu máme dělenou na přední a zadní, přičemž přední je vzadu a zadní vepředu. Zkrátka: přední je ta hlavní, japonská, a z hlediska ulice je vzadu za barákem a z ulice není vidět. Pejsky vypouštíme ráno na záchod ven, do té zadní, co je vpředu, je to jasný???

Tolik úvodem. Obě zahrady dělí z jedné i druhé strany plůtek s brankou. No a dnes ráno dámy vypuštěny, Gari se vrátila drkotajícmo, Nora se ztratila. Načež objevena – vzadu vpředu na japonské zahradě.

Jak se tam dostala? Samozřejmě, první podezření: zapomněl jsem zavřít vrátka buď na jedné, nebo druhé straně domu. Podezření padlo. Obě vrátka zavřená. Nevadí, je sníh a stopy jasně odhalí, kudy Nora šla.
Stopy vedou k plůtku, v něm žádná díra. Stopy vedou k němu, skrz něj a dál na přední zadní zahradu.

Vysvětlení?
Nora je Houdini a dovede procházet zdí.

Žádný Houdini!

Ráno jsem zkoumal, jak to Nora dělá, že projde neporušeným plotem z jedné části zahrady do druhé. Stopy vedou z jedné i druhé strany. Chtěl bych být Vinnetouem, abych ty stopy rozluštil, ale to bych musel být Vinnetou z roku 1966 a ne z roku 2016 – od té doby Vinnetouové zblbli. Nora nezblbla, ta si cestu našla.

Jakou že? Ach, jak to říct... Mýlil jsem se, když jsem si myslel, že na druhé straně vrátka jsou zavřená. Byla přivřená. No a přivřená vrátka nejsou pro agilního psa překážkou.

Utajené tyčinky

Dopoledne jsem pracoval v Břežanech a pejskové mi asistovali. Nora i Gari mají každá svůj pelíšek a svoji mističku a společnou misku na vodu. Chodíme do Keltského parku se proběhnout a pak se zase vrátíme a každý děláme to svoje. Obvykle se vracím na oběd do Zvole, ale tentokrát jsem v poledne zaskočil do restaurace Periferie. Pejsky jsem nechal v pracovně. Slíbil jsem jim, že dostanou kousací tyčinku, až se z oběda vrátím. Pěkně jsem ji uchystal na utajené místo a odešel jsem.

Už jistě tušíte a tušení je správné. Vrátil jsem se, vítaly mne u dveří. Chválil jsem je a oznámil, že dostanou slíbené tyčinky. Pátral jsem po nich. Kam jsem je sakra dal? Volil jsem hodně utajené místo.

Tyčinky jsem nenašel. Našel jsem jen pytlík od nich, prázdný. Gari ho měla v pelechu.