Ošizeny
Udeřily mrazy a co je to platné: Nora je stařenka s pochroumanými zády a Garinu pokousala vlčanda. Zkrátka, jedna i druhá potřebují ohledy a zvláštní ošetření. Ljuba tedy vytáhla z letní úschovy červené kabátky.

Pejskové se kroutí, když jim kabátky navlékám poprvé. Je potřeba protáhnout hlavu, pod bříškem stáhnout pruh se suchými zipy a ty pak z jednoho i druhého boku připevnit na část pokrývající záda. Zkrátka, je to manipulace a tu pejskové nemají rádi.

Druhý den si zvykli, třetí den nastrkovali hlavy dobrovolně a čtvrtý den…

To bylo včera, V neděli se oteplilo na deset stupňů, takže žádné kabátky! Gari i Nora se tvářily velmi dotčeně, jako že jsem je ošidil. To máme chodit mezi lidi a psy nahaté? Co si o nás kdo řekne?
Zvyknete si. Až zase přijdou mrazy dostanete kabátky.

V poklidném tempu
Autem jezdím v poklidném tempu. Nikam nepospíchám a co jsem nestihl, už nedohoním. Takže jedu takhle po silnici a v dálce vidím něco na vozovce. Ještě jsem zvolnil a koukám, on je to pták. Mám ho tu vyfoceného, když jsem zastavil a vylovil mobil, bohužel to zaostřilo na kapotu, ale přece jen rozpoznáte, že je to pták.

Na internetu běhají videa s medvíďaty potulujícími se přes silnici. Přetahující antilopy. Všechno možné čtyřnohé přetahuje. Někdy i kachny s kachňátky. Tohle jsem ale zažil po dlouhé době. Co to asi je za ptáka? Řekl bych, že chřástal. Každopádně je to rozvážný jedinec, trvalo mu to určitě dvě tři minuty, než silnici přešel. Pak jsem mu zamával a jel dál. On se ani neohlédl.
Proč taky, že?

Nevrlost
Ráno pršelo a proto jsem Gari a Noř navlékl kabátky. Kvůli barvě jim s Ljubou říkáme kašpárci. Kolem poledne se počasí změnilo. Mraky zmizely a svítilo sluníčko, i teplo bylo.
Ven jsme vyrazili bez kašpárků.
No a večer jse pejskům sundal denní obojky a natáhl jim večerní, svítící.
Tvářili se nevrle.
Copak je tu nějaká převlíkárna, nebo co?… znamenal jejich pohled. Nedbal jsem. Dobro je někdy nutno prosadit silou.

Gari začíná dělat fóry
Je to věkem? Stává se totiž, že vyjdeme před branku a tam se Nora zastaví a dělá, že nikam nepůjde. Občas musím dojít skoro až k rohu, aby se jí uráčilo. No a teď začíná dělat fóry Gari.

Nevím, jestli to má souvislost s kousancem, jak ho má pořád ještě na zadku, vlastně dva kousance. Do auta ji taky musím – někdy – stěhovat. Měl bych ji možná šetřit. Ale zase: odpoledne jsme se vrátili a Gari skákala a křepčila kolem Nory a dováděla a dorážela a chovala se jako magor.
Jako Gari. Myslím, že je v pořádku.

Jak jsem nepochodil
Ljuba měla perný den a potřebovala se ráno trochu prospat. To není úplně jednoduché. Nora se ráno potřebuje vyvenčit, někdy mě přijde vytáhnout z postele ve dvě ráno, někdy ve čtyři, tentokrát to bylo v šest. OK. Snesl jsem ji v náručí (kvůli páteři nemůže běhat po schodech, nosím ji už čtyři roky), pak jsem ji nechal v jejím křesílku dole v obýváku a šel se nahoru dospat do sedmi. Pak jsem vstal a šel se nasnídat, velmi tiše, abych Ljubu neprobudil. Garina zůstala nahoře v ložnici v pelechu, s hlavou zamotanou do deky, jak má ve zvyku.

Byl jsem jako myška. Ukázalo se, že nemám namleté kafe, tak jsem si dal do hrnku kafe instant. Absolutní ticho. Jenže… přišla Nora a cvakaly jí zuby hladem.

Nabral jsem tedy snídaňovou hrstičku a vysypal jsem ji venku na terase – absolutně tiše, abych Gari nevzbudil. Nora se pustila do granulí… a za ní Gari, jako duch, samozřejmě všechno slyšela, potvora jedna!

Ale dopadlo to dobře, Ljubu nevzbudila. Dneska Ljuba vstává v půl šesté. Vstává tiše, nevzbudí mě… O to se postará až Nora, pokud mě nevzbudí ve čtyři.