Už je to tady
Zatím jsem do auta nakládal Noru. Trvá to už déle než pět let, od doby, kdy i poranila páteř a museli ji operovat. Nedávno se ale do auta divně sápala i Gari a musel jsem jí pomoct. Nemá dobrý den, řekl jsem si.

Pak se to projevilo znovu a dnes už je to jasné, jakmile ji nakládám doma, tedy normálně na ulici, potřebuje oporu. V terénu, na louce, na polní cestě, to už vyskočí sama.

Co je to platné, už jí taky táhne na dvanáctý…

Tak se na ně musí!
V pondělí se u nás otevírá technický dvůr, potřeboval jsem tam vyhodit žehlicí prkno. Při té příležitosti jsem naložil Gari s Norou do auta a že si uděláme změnu, vyjedeme kousek dál, aby poznaly nové kraje.

Byly nadšené, milují nové kraje (za těch čtrnáct, potažmo dvanáct let byly v těch nových krajích ikskrát, ale pokaždé byly nadšené). Udělali jsme pěkný okroužek, načež mi zmizely a jistě se těšily, jak na ně budu řvát a přiběhnou na předpisový povel „garinoro sakra do prdele‟.

Tentokrát jsem na to šel jinak. Otevřel jsem auto, sedl dovnitř, dal klíček do zámku a nastartoval. Během pěti vteřin se zavlnily kopřivy a vyběhla Gari a za dalších deset, patnáct vteřin ji následovala Nora. Já vám dám, bestie!

Bojíme se srnce
Ano, v našem lese jsou srnky. Vzájemně se potkáváme. Ne moc nablízko, ale vzdálenost je vždycky tak deset, dvacet metrů. Není to tedy tak, jako v japonském městě Nara, kde do vás jelínci sika strkají vlhkými čumáky a vymáhají z vás slané sušenky, které se tam prodávají, balíček za 200 jenů. Srnky se nebojí nás a my se nebojíme jich.
Nesmí to ale být srnec a nesmí bekat. Což je přesně to, co se děje v těchto dnech.

Srnec řve a Gari s Norou přiběhnou, abych s tím něco udělal. Vysvětluju, že se s tím nic dělat nedá a že je to něco takového, jako když štěkají.

To je něco úplně jiného, namítají. My štěkáme, protože musíme, ale on řve, aby nás polekal!
S tím se těžko polemizuje. Tím spíš, že srnec leká i mě.

V tom jsi sám
Odpoledne jsem na Norinčiny asistence zastřihával keř skalníku. Je to pěkná rostlina, stále zelená, dělá moc hezké bochany, ale roste jak zjednaná a za sezónu se musí aspoň dvakrát stříhat. Nora u toho vždycky chce být a tváří se zodpovědně.

Součást keře je i moc pěkný balvan. Skalník ho vždycky zaroste, takže ho musím vystříhat. Což se stalo i dnes. Z druhé strany na balvan útočí poléhavý jalovec. Zaútočil jsem na jalovec… načež na mě vyrazil batalion mravenců. Udělali si na balvanu mraveniště.

Jak se patří jsem sakroval. Nora to slyšela a vstala.
V tohle ti nepomůžu, dala mi najevo a odešla.
V čem mi tedy pomůžeš, bestie jedna?

Proběhla myš
Šli jme po cestě, Nora mi šla u nohy, Gari kousek před námi. Najednou přes cestu přeběhla myš. Šup a zmizela v trávě.

Gari hned vystartovala a zabořila čumák do trávy a Nora se k ní připojila a obě pak horlivě vyčmuchávaly trs, kolem kterého se mihl ten prožuklý hlodavec. Tvářily se u toho hrozně důležitě. Když jsem jim řekl, ať už toho nechají, že jdeme dál, myš že je už dávno v trapu, jen pohrdavě hodily hlavou.
Ty se do toho nepleť. Ty tomu nerozumíš. Máme práci. My to tu musíme řešit!