Takže jsem v obraze. Konec konců, jde o stavbu, kterou naši historičtí vůdci třikrát slavnostně zahajovali. Není se tedy čemu divit a lze jen čekat, že za deset let bude hotova doopravdy.

Na kontrole s nohou
V pondělí jsem byl na kontrole s nohou - 15. října mi pan docent Landor v Motole voperoval endoprotézu pravého kyčelního kloubu. Kontrola dopadla výborně, nohy spočteny, počet odpovídá inventárním záznamům, rekonvalescence pokračuje zdárně, takže můj cíl je i nadále 15. leden, kdy se vrátím snožmo mezi lidi.

Byl jsem tam v čekárně svědkem milé příhody.
Byl tam pán, nápadný bříškem a takovým tím druhem vousu plnovousu, jako má pan poslanec Křeček. Dále nekomentuji. A ten pán tam chodil po chodbě a povykoval "voni jsou blbci" a mobilem též sděloval svým známým, že "zdravotnictví je samej blbec". Proč? Oni mu místo kyčle zrentgenovali koleno.

Otázka pro chytré hlavičky: kdo je větší blbec? Ten, kdo někomu omylem zrentgenuje koleno místo kyčle, nebo ten, kdo si nechá zrentgenovat koleno místo kyčle?

Já to shodou okolností taky zažil. Byl jsem po operaci, kyčel jsem měl kuchnutou, zašitou, zafačovanou, položili mě na vozejk, vybavili lejstrem a odvezli na rentgen. Pan Zářivka vzal lejstro, pravil, tak tu máme jedno kolínko a šafoval mě k zářiči. Já se vzpouzel:
"Žádný kolínko! Kyčel! Koukejte, jak ho mám zalepenej!"
Jenže Zářič mával lejstrem.
"Já tu mám koleno."
"Kyčel!"
"Tady je napsáno koleno."
"Ale kuchnutej je kyčel.
Nakonec jsem ho tedy přiměl k tomu kyčli a dobré bylo.
Záměny se dějí a je to kupodivu. Ono než mě operovali, byl jsem na příjmu. Tam mi napsali do papírů kyčel. Pak jsem se odebral na pokoj. Přišel další doktor, kontroloval, co to bude, a napsal do jiného lejstra kyčel. Přišla sestra a zapsala kyčel. Pak jiná sestra napsala kyčel na ceduli na posteli. Pak přišly dvě sestry, nesly fixku a udělaly mi na kyčli křížek. Nakonec přišla jiná sestra, podívala se, jestli ty dvě předchozí udělaly křížek a jestli křížek souhlasí s obsahem lejstra a ten koresponduje s tím, co je na posteli a udělala kolem křížku kolečko na znamení, že zkontrolovala křížek a ten že souhlasí s obsahem lejstra a ten koresponduje s tím co je na posteli.

No, že mi pak chtěli rentgenovat koleno je poněkud komické, nicméně mi uřízli kyčel, nikoli hlasivky a jazyk, a bylo tudíž na mně, abych se ubránil.

Řevy v lese
Včera odpoledne jsem s naší Iriskou berlil po lese. Ty řevy, o kterých píši v titulku, se ozývaly z nedalekého mlází. Iris předstírala, že nic neslyší. U ní se to těžko odhaduje, co skutečně neslyší, a neslyší toho hodně, je to přece jen starší dáma, a co předstírá, že neslyší - to už před dvěma lety jsme spolu nejen slyšeli, ale i viděli bekajícího srnce, a to byl panečku nějaký řev a srnec byl nějaký zjev, a Irda dělala "já nic, já tu jenom jdu po cestě a hledím si svého".

Hlasy byly zřejmě dva a po chvilce jsem usoudil, že patří tetřevům. Nemám pro to špetku důkazů - neviděl jsem zdroj, jen si to tak myslím.
No a taky myslím na to, jak jsem pořád městský člověk, třebaže jsme tady ve Zvoli začali zdárně už pátý rok života. Jenže to bych se tu musel narodit a můj tatínek a dědeček by se tu museli narodit a s nimi bych chodil po lese a když bychom zaslechli řevy z křoví, řekli by mi - slyšíš, to jsou tetřevi. Protože by to věděli od svých tatínků a dědečků.
Takhle si mohu jenom myslet, že to byli tetřevi a jak praví klasik (jistý pan Eman Pečenka), mysliti si, znamená prd věděti.
Což je krásné úsloví.

Mimochodem, onehdy mi jeden čtenář poslal milý mail a na konci psal o svém životě a útrapách a uzavřel optimisticky:
I malý kšeft je lepší než velká lopata.
Budu se muset ujmout roli dědečka a vnučce tuto moudrost předat, když už můj dědeček je dávno pryč, aby mi předal moudrost tetřeví.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena