S Ljubou jsme o víkendu zastřihávali břečťan. Mám zkušenosti se dvěma plazivkami, s vistárií a břečťanem. Vistárie je plazivka, co krásně kvete, ale jenom asi týden v roce. Zbývajících jednapadesát týdnů (tedy, přeháním, v zimě neroste) roste jak blázen, naměřil jsem i pět centimetrů denně! Břečťan je umírněnější, nicméně tou umírněností otupí vaši obezřetnost a než se nadějete, máte barák zamotaný do zelených šlahounů. Takže se to musí občas rubat.
Což jsme dělali, za asistence Nory, která vždy pomáhá, kdežto Gari vždy odchází, když se koná nějaká práce. Takže stojím na žebříku, Nora pode mnou, sršeň nade mnou a dá mi žihadlo do prstu. Nadávám. Nora prchá. Honím Noru a konejším ji: Ty za to nemůžeš! Nezbývá, než aby přišla Gari a vyhrábla ze země sršní hnízdo, jako to udělala před dvěma lety v lese. To se nestalo.
Tak až příště.
Zločin v kuchyni
Už na první pohled jsem poznal, kolik uhodilo. Každý krok, každý pohyb, každý pohled prozrazoval, že mi Gari sežrala housku. Pěkně jsem si housku rozřízl na dvě půlky, namazal máslem, na máslo dal sýr, to vše položil na talíř. Ležel na kuchyňské lince. Fakt nevím, co mě odlákalo od linky, a když jsem se pak vracel, Gari jsem potkal a bylo všechno jasné.
Seděla pak na svém křesílku a já ji přísně káral. Je to těžký úkol, takové kárání. Pes se tváří tak provinile, že se musíte smát, jenže se nesmíte smát, jelikož by se přestal tvářit provinile a výchova by se zhroutila do trosek.
Vydržel jsem se nesmát a výchovu dotáhl do konce. Myslím, ale, že v konečném důsledku je to stejné, jako kdybych to nevydržel.
Jediné řešení: lépe střežit housku se sejrem.
Že by hluchota
Kdepak, žádná hluchota. Moji pejskové moc dobře slyší střelbu. Jenže se jí nebojí a to jsme moc rád, že capou spořádaně a nelekají se, třebaže za lesem to nějací lidé pálí ostošest. Je to zvláštní. Psy je třeba speciálně cvičit, ve výbavě psích cvičáků patří poplašňák. Kdysi jsem na cvičák chodil s rotvajlerem Bartem. Ten se nebál ničeho, tedy ani střelby. Zato Nora, ta se bojí kdečeho, hlavně koloběžek a skejtů. Jak vidno, respektive slyšno, střelby nikoli.
Já se koloběžek nebojím, pokud mě ovšem někdo nenutí na nich jezdit. Ke střelbě mám respekt a poctivě se snažím odhadnout, jak daleko se střílí. Pořád mám v paměti poučky z povinné vojenské služby, zvláště tu, že střela má smrtící účinek po celé délce letu. Nervózní jsem já, pejskové nikoli,.
Tak je to nejlepší… O nebezpečí je dobře netušit, neštěstí buď přijde, nebo nepřijde.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena