Večer sedím u počítače v pracovně. Za dveřmi se ozve ťapi ťap, pak je chvilka ticha a následuje zaškrábání. Jdu se podívat. Za dveřmi je Garina.

Přišla ses na mě podívat? ptám se. Jsem návštěvou potěšený. Pejskovi se po mně zastesklo, už mě dlouho neviděl, nejmíň hodinu, není divu, že se mu stejská.

Garina se otočí a jde ke dveřím ložnice. K zavřeným dveřím. Tam, vedle postele mají oba pejskové svoje pelechy. Chápu. Je osm hodin večer a to je hodina ulehací.
Žádný stesk. Žádná touha sdílet se mnou přítomnost. Ochrňa ochrápaná chce zalézt do pelechu a tam usne.
Dobrou noc.

Vůně vánoc

Ljuba napekla perníčky, vanilkové rohlíčky pekla u své maminky, zato cukroví zvané lepené pekla zase doma. Voní celý kvartýr. Z pečeného zbylo pár zbytků, takové ty okrajky, dala je na plech a odložila stranou.

Pro pejsky.
Pejsek je hovado. Sežere, na co přijde. Je mu jedno, co žere, hlavně že žere. Co by se stalo, kdybych… Měl bych blbej pocit. To bych...

Dnes o kočce

Byl jsem včera na návštěvě a když jsem se vracel, vidím na vozovce něco bílého. Papír, napadlo mě. Můj učitel jízdy autem mě nabádal, nikdy nepřejeď žádný hadr, zmuchlaný papír, nebo seno – nevíš, co může být uvnitř. Zvolnil jsem a hned to bylo jasné, to bílé byla kočka. Skoro jsem už stál, kočka nic. Zastavil jsem. Kočka nic. Mírně jsem troubil, jen opravdu mírně, byl večer v adventním čase a nebudu v zástavbě troubit jak ponocnej. Napadlo mě, jestli se jí něco nestalo. Zvedla ale hlavu a pak jsme jí vyfotil mobilem. Rozhodl jsem se, že ji objedu a vezmu to přes chodník.

Stočil jsem volant, vyjel z vozovky, mířím na chodník, načež se kočka zvedla a volným krokem odcházela.

Přes rameno se po mně pohrdavě podívala.
Jede na chodník, to musí bejt Pražák!
Ale já nejsem Pražák. Bydlím na vsi… Ale vysvětlete to kočce, zvlášť když je z Kladna.