Návštěvník z Marsu podrobený intenzivnímu kurzu češtiny by mohl usoudit – pokud by se učil česky u nás –, že slovo pacient nějak souvisí s pacičkou: máme doma pacienta, Garinku, s nemocnou packou. Museli bychom mu vysvětlit, že je to jenom vnějšková shoda, že jádro věci tkví jinde a souvisí s trpělivostí. Kupodivu ano, Gari je trpělivý pacient a o své sebezničení se vždycky pokusí jen jednorázově. Někam spadne, do něčeho vlítne, na něco se napíchne. Pak už je trpělivá a na svoje obvazy útočí jen málo a jen někdy.

Poranění nám byl čert dlužen a jako na potvoru se to stalo, zrovna když napadl sníh. Ona tak ráda ve sněhu běhá – a teď jí musíme zafačovanou tlapku chránit před vlhkostí potravinářskou fólií a na to fusekli a přes to lepicí pásku. Však taky chodíme nadvakrát, s Norou zvlášť a s Gari zvlášť. Zítra na převaz, tedy ne až v pondělí, jak jsem vás mystifikoval včera, tak uvidíme, jak se tlapka hojí.

Osamělá Nora se kamarádí

Nedělní chrupka po obídku

Ljuba měla pracovní neděli, byl jsem tedy doma sám a to je skvělá příležitost schrupnout si po obědě. V pracovně mám kanapíčko a pejskové mají dovoleno si na něj vlézt. Nora na kanape nechtěla, zatáhl jsem pod deku Gari (pes pod dekou je skvělé uspávadlo), přitiskli jsme se k sobě a už jsem zabíral.
Přišla Nora, že chce taky. Uvolnil jsem jí místo, vlezla pod deku, přitiskli jsme se k sobě a začal jsem zabírat. Rozhodla se, že změní polohu a chce být hlavou na druhou stranu. Otočila se, přitiskla se a začal jsem zabírat.
Načež zvonek u dveří. Koho nám to sem čerti nesou? Byla to Sára, holčička od vedle, maminka ji poslala vypůjčit si citrón. Dal jsem holčičce citrón, vrátil se s oběma pejsky na kanape pod deku a pak teprve nastala ta skvělá nerušená nedělní chrupka po obídku.,

Ave César

Na obzoru se objevil nový pejsek, je to maďarský krátkosrstý ohař neboli vižla a jmenuje se César. Jsou mu tři měsíce a vypadá tak, jak vižla vypadat má, je to žemlově hnědý svižný hbitý pejsánek. Gari s Norou se kolem něho točí, tohle poskakující tančící stvoření je velice zajímá. Na webu jsem narazil na povídání o vižle, kde se ve dvanácti bodech poví všechno, co je podstatné. Bod 10 zní: Vycházky a venčení pro vás znamenají min. 3x denně 2-5km svižné chůze (vižla vás udrží v kondici, tutově).

Tak to je totéž jako s těmi našimi pointry. Však jim taky s Ljubou říkáme, že jsou naši osobní trenéři! Budeme nového trenéra sledovat, jak trénuje nového pána. Zatím mu to jde, včera jsme pána s Césarem potkali dvakrát...

Svatá to žena

Míněna je samozřejmě Norinka, kdo jiný.
Uvedu do situace: můj pracovní stůl s křeslem, vlevo je pelech – košíček, vpravo pelech – pelech. Gari s Norou zaujmou košíček i pelech, každá to svoje, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Takže Nora se zatočí v košíčku, ulehne a podřimuje, Gari se zatočí v pelechu, ulehne a podřimuje. Já pracuju a po očku koukám, jestli si Gari nelíže tlapu – už ji má zahojenou, ale jen skoro, ne úplně.

Po hodině slyším, už zcela zabraný do psaní, vrčení zleva. Gari vlezla Noře do košíčku. Nora vrčí, ne moc, jen tak zlehka, hodně temně. Pak se zvedne, přejde do pelechu pelechu a Gari se po zbytek seance válí v jejím košíčku.

Svatá? Nebo pitomá? Ona je ta hranice leckdy nerozeznatelná.