V pondělí mě pozval pan redaktor Kroc do rozhlasu na Kávu o čtvrté. Měl jsem si tam s ním a s panem profesorem Aleksi Šedo a plukovníkem Leošem Tržilem povídat o motorkách a motorkaření. Říkal jsem si: to by přece byla haňba, kdybych se dostavil v civilu a blekotal bych, že je zima a pořád prší! Moje heslo mockrát opakované zní, že za tepla a sluníčka umí jezdit každý Jouda, kdežto skutečný motorkář jezdí za každého počasí.

No a když bylo po pořadu, nasedl jsem na Yamahu (pro niž pořád ještě nemám jméno adekvátní jménu Sůza pro mou první motorku) a vyrazil k domovu. Tedy vyrazil. Vyplížil jsem se, protože lilo, že jsem neviděl na krok. Byl to slejvák bubliňák, tedy takový lijavec, který vytváří bubliny na vozovce. Dojel jsem k pumpě Agipu na Chodově, tam jsem slezl, koupil jsem si Respekt a zalezl do jejich kafírny a dal jsem si capuccino a makový koláč jako náplast na prožité útrapy. Zkušenost praví, že lijáky bubliňáky nemají dlouhé trvání.
Jenže, jak který.
Tenhle měl.
Kafe dopito, koláč sněděn do posledního drobečku, kafírnice na mě podezřívavě hleděla, co tam tak dlouho dělám, jestli si tam nehodlám postavit stan a rozdělat ohýnek, zkrátka, nezbylo než se vypravit do bubliňáka znovu.
Ještě štěstí, že jsem nevezl zásilku střelného prachu pro Sedmou kavalérii.
To by to Komančové tentokrát vyhráli na plné čáře a u Zvole by nastal Little Big Horn 2.

Proč nás nemají rádi?
Osobně neznám žádného člověka zabývajícího se průmyslovým výtvarnictvím neboli designem, nicméně představuji si, že se ti lidé rekrutují z osob, kterým bylo hodně ublíženo. V dětství byli biti a maminka jim odpírala cukrovou vatu. Nikdo jim nekoupil kolo a ve škole si na ně zasedl chemik a museli přenášet v kabinetu smrduté vodičky. Celý jejich život je řetězcem příkoří, až vyvrcholil ve chvíli, kdy vešli do ateliéru a byli pověřeni vytvářet předměty, které budou lidé používat v denní praxi. S ďábelským úšklebkem se ujali prvního úkolu.
Já vám ukážu, hajzlové... Já vám to osladím!
S výsledkem práce takového zatrpklého misantropa jsem zápasil právě včera, když jsem se snažil opatřit schránku na dopisy jmenovkou. Ve dvířkách je okýnko kryté plexisklem. Předpokládal jsem, že bude třeba otevřít dvířka schránky a tam že bude v okýnku šterbina a do ní zasunu jmenovku. Otevřel jsem dvířka, leč štěrbiny nebylo: je třeba celé to plexisklové něco vytlačit z okýnka, zasunout do toho jmenovku a pak zase zatlačit.
Jenže ono to nešlo vytlačit.
To je jeden ze základních postupů, jimiž se designéři mstí na lidech. Učí je to už na odborných školách. Jakmile je něco rozebiratelného, je třeba to navrhnout tak, aby to rozebrat nešlo, leda za použití speciálního nástroje nebo s vynaložením triku známého výrobcům čínských hlavolamů.
Nakonec jsem se uchýlil k poučce, že nepomůže-li síla, zkuste to ještě větší sílou, takže jsem zatlačil hodně silně a to plexisklo vyletělo ven.
Pokud tyto řádky čte onen mně neznámý misantrop, pak ti říkám: padouchu, přepočítal ses. Sklíčko se nerozbilo, přestože právě k tomuto cíli bylo vše zřejmě směřováno. Zasunul jsem do něho papírek. Pravda, na zpětné vtlačení mi nezbývaly ani duševní, ani tělesné síly a povedlo se to až Ljubě. Ženy jsou na podobné úkony šikovné. Ústrkům čelí od dětství, a tudíž jsou vycvičené, takže jestli jednou bude stavěn vojenský oddíl v boji proti designérům, doporučuji, aby to bylo dívčí vojsko.

Je to dobré, vše při starém
Instaloval jsem modem v počítačové učebně, kde v rámci Ateliéru pod pumpou učím úpravy fotografie v grafických programech. Modem mi Telefonica poslala poštou, pěkně zabalený, s manuálem a samoinstalačním cédéčkem. Jupí, tak to je věc, to půjde samo.
Pro změnu, protože to dřív nikdy nešlo samo a musel jsem zavolat odborníka, který vždy přišel pln optimismu, v následujících dvaceti minutách byl stále zasmušilejší, po dalších deseti minutách prohlásil, že tohle nechápe a že na takový problém během letité kariéry nikdy nenarazil, a nakonec po dvouhodinovém zápolení a telefonických konzultacích s Ještě Zkušenějším Odborníkem věc zprovoznil.

No, nešlo to samo ani tentokrát, takže žádné jupí. Vytáhl jsem instalační cédéčko z futrálu a na něm bylo napsáno, že dovede všechno, jenom komunikovat s Windows 7 neumí. A že mám postupovat podle manuálu. To tam bylo nalepené samolepkou. V manuálu, který byl v krabici, nic o Windows 7 samozřejmě nebylo. Musí tedy někde být jiný manuál, usoudil jsem, nejspíš někde na internetu.
Tak to je pěkné, Telefonico. Dnes jsou všechny počítače dodávány s Windows 7 a když prodáváš zboží vybavené instalačním softwarem nekomunikujícím s Windows 7, tak je to všechno, jak se hezky říká, na dvě věci.
No, poradil jsem si, připojil jsem se přes mobil na internet, pátral, nalezl stránku Telefonicy, nalezl odkaz na modem, který mi stál na stole, k němu byly nabízeny dokonce dva manuály. Menší a větší.
Zbaběle jsem si stáhl ten menší.
Byl identický s tím, který byl v krabici. Manuál na dvě věci.
Stáhl jsem velký manuál. Hned na jeho začátku vymezení platformy, ano, Windows XP.
No jo. Takže nakonec jsem to všechno obešel přes Apple Time Capsule a ta se spojila s Win 7 a internet mi funguje.
Nápad, že si člověk má při instalaci spojení na internet stáhnout manuál z internetu, jo tak něco takového může napadnout jen...
Dříve Telecom, dnes Telefonicu, pardon, O2.
Mimochodem, připojení do baráku zprovozňoval technik od O2, moc milý a šikovný pán. Proč ho nevybavili modemem, aby ho zapojil?
Tak něco takového nemůže napadnout dříve Telecom, nyní O2.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena