Taky se bojím
Potkali jsme na procházce koně. Tedy, jezdce na koni, ne snad, že by si kůň vyšlápl o své vůli. Gari ho obešla velkým obloukem, Nora ale zůstala jako přimrazená a hrůzou cvakala zuby.

Já se taky bojím koně. Byla by to zajímavá anketa zjistit, kdo se vůbec nebojí koně, pokud to není koňák anebo člověk výcvikem s koňmi obeznámenými (znám koňáka a ten se nebojí a lehce koněm pohrdá a říká „kůň je kráva‟). Bojím se koně. Ale zuby necvakám.

Noro, proč si ze mě nevezmeš příklad aspoň v tomto případě?

Jsem udavač
Jedu takhle z Okrouhla na Kamenná Vrata a proti mně jde po silnici kráva. Ještě před chvilkou jsem si všiml ohradníku s krávami. Jedna z nich našla díru a vydala se do světa. Tvářila se velmi spokojeně, valila si to prostředkem.

Zavolal jsem sto padesát osmičku. Mohl bych mít výčitky svědomí. Před lety byl případ, kdy kráva proskočila oknem a celý národ sledoval v médiích pronásledování a držel jí palce. Jmenovala se prý Charlotta. Takovou Charlottu jsem potkal. A zavolal na ni policajty.

Řeknete, že jsem ji možná zachránil před ztřeštěným řidičem – třeba takovým, který mě ve sporťáku bavoráku o dvacet minut později v zatáčce předjel. Ale ona byla fakt velká jak kráva a vůl by byl ten, kdo by ji přehlédl. Zkrátka, jsem práskač.

Určitou útěchou mi mohlo být, že pan policista co přijímal hovor mi řekl: Jo, už to máme hlášený a někoho jsme tam poslali.

Problémy staré paní
Nora je nepopiratelně stará paní. Třináct let je u pointra docela vysoký věk. Má právo na svoji pravidelnost. Tři procházky, jedna ráno, druhá ve dvě, třetí v pět a kpo půl desáté vyčůrat a spát.

No jo, ale den se krátí a začíná být tma. Stará paní blbě vidí. Když je šero, nedejbože tma, nechce na obvyklou trasu, která začíná lesíkem zvaným Cíp. Co s tím?

Záhy nastane sezóna svítících obojků, třeba vnesou do problému nvé světlo.