Takhle tedy ne!
Je tam v parku krásně v kteroukoli roční doBu. Máme rodinnou permanentku, takže chodíme jednou ze tří elektricky hlídaných branek, tahle je v zadní části, kde jsou rybníky Bořín a Labeška.

Měl jsem trochu pochyby, jestli Nora zvládne okruh dlouhý cca 5 kilometrů. Takže jsem zamířil ne vpravo od branky, tedy k rybníku Labeška, ale k Bořínu. Tam se dá jít zkratkou a je to pak kraťas cca 1,5 km dlouhý.

Narazil jsem na odpor! Doleva? Chodí se přece vždycky doprava!

Prosadil jsem svou. Nenechám si poroučet! Ale nakonec to dopadlo tak, že jsme obešli oba rybníky. Pejskové to tak chtěli. Ale hněvali se, že je to nepořádek a příště ať se to neopakuje.

Zvěd z tvrze Oswego
Po obědě jsem si udělal kafe a dva suchary namázl medem. Drobet jsem se o med zapatlal, šel jsem tedy si je umýt. Když jsem se vrátil, na kuchyňské lince (dřív se říkalo kredenc) byl suchar jen jeden. Podíval jsem se do obýváku. Nora spala na křesílku, Gari stála vedle toho svého a tvářila se nenápadně.

Namázl jsem si rezervní suchar a už jsem se neupatlal.
Večer jsem strčil krajíc do topinkovače a připravil si máslo a otevřenou krabičku s paštikou. Sedl jsem si ke stolu a začetl se do Twitteru. Najednou mé stopařské ucho slyší šramot. Vystartoval jsem a zachytil Gari u kredence s krabičkou paštiky mezi tlapkami. Podruhé to indiánskému zvědovi nevyšlo!

Zdržení na cestě
Pán jede na kole a za ním běží retrívr. Funguje to, taky to mám vyzkoušené – na kole jsem venčil i naši nebožku Irisku, předchůdkyni Gari a Nory. Pes se proběhne a vy se neunavíte – kontraproduktivní je to v tom, že VY NEJSTE vyvenčení, vy se neunavíte, vy nenachodíte kilometry. Ale každému jeho nebe, každému jeho kolo.

Takže pán jede na kole a za ním běží retrívr. Funguje to, dokud nepotkají Gari s Norou. Retrívr začne tančit, Gari s Norou se nakrucují. Pán zvolní, pak sesedne a čeká. Končí to tak, že Gari se naštve, dvoření se jí přestane líbit, zařve a retrívr poslušně běží za svým pánem, nasedajícím na kolo.
Dobře je to zavedeno.

Je bílo, to se mi líbí
Je k tomu dost důvodů, proč se mi líbí sníh. Ano, vzpomínky na dětství (jó, tenkrát byly pořádné zimy, pořád sníh), na Josefa Ladu, to všechno hraje roli. Podstatný je ale kontrast: pejskové mají červené kabátky a jsou pořádně vidět, když se někde metelí a něco zkoumají.

Všechno má stinnou stránku a tak i kabátky. Jsou opatřeny límcem a dovedete si představit, co všechno takový límec na sebe nachytá, když Gari v kabátku vlítne do křoví.

Což se stane patnáctkrát za dobu procházky. Ale zase je dobře vidět. Tak to má být, rovnováha výhod a nevýhod. Líbí se mi uměřený svět.

Do sněhu se nečůrá
Je zima a ono sněží, kdo to kdy slyšel? Však taky byla odpolední procházka provázena kyselými ksichty. Padal hodně mokrý sníh. Gari s Norou na sobě měly oblečky, ale co je to platné, že bych jim nasadil čepičky, tak daleko jsme nedospěli.

A večer? Na procházku, na kterou se vrhají s radostným řevem, se tvářily tak, až jsem se zastyděl. Tam že máme jít? Vždyť zebe!

To je argument, vůči němuž se musím podvolit.