Tak už i Gari
Včera mi Gari poprvé zakopla na schodech do patra. Samozřejmě, byla to jiná liga, než když začala ze schodů padat Nora. Tu nemůžeme na schody pouštět už pět, šest let. Gari se hnala nahoru… ale co je to platné, asi by sebou pěkně sekla, kdybych ji zezadu nepodržel.

Holt, už jí musím pomáhat doauta a teď začínají být i schody překážka. Potvora, je viditelně těžší než Nora (přitom dostávají obě stejně, Gari spíš míň než Nora), takže se fakt netěším, jestli to dopadne tak, že budu tahat do patra obě.

Mimochodem, včera jsem brknul pantoflí o schod taky. Hýml, a kdo bude nosit mě?

Nesmí zívnout
Jakmile Nora zívne, vyletí jí čelist z pantu. Už se to docela naučila zvládat. Snažíme se jí pomáhat, ale zatím jsme nenašli správný grif. Vždycky jí to zaklapne jaksi samo. Dokonce se mi zdá, že to zvládá čím dál rychleji.

Někdy jí říkám – nezívej. Ale řekněte pejskovi, aby nezíval. Je to jako kdybyste ho nabádali, aby se nedrbal za uchem.

Zívání k pejskovi patří. Když je starej, vyskakuje mu čelist. Ach jo.
Stáří je bolest, dyť to říkám pořád.

Nedůvěra
Jdu ven a Nora se mi hned hrne za patami. Stará nestará, jakmile se něco děje, chce být u toho. Což mi připomíná… teď odbočím hodně v čase, jak jsme měli kočku Matyldu a ta taky pomáhala a nejvíc ji zajímalo zatloukání hřebíků a snažila se mi hřebík přidržet nosíkem. Tohle tedy Nora nedělá, když zatloukám hřebík, přihlíží z bezpečné vzdálenosti. Ale účastní se.

Takže jsem vyšel… otevřu garáž, jdu ke sprchovému koutu a Nora couvá.
Neboj, Noro, uklidňuju ji. Jdu mejt auto!
Nemusím u všeho bejt, myslí si Nora a odchází. Co kdybych změnil cíl mytí.

První (před) jarní den
První vlaštovka jaro nedělá a totéž platí pro sluníčko. Hřálo celý den, Ljuba měla zrovna volno, takže jsme na zahradě moronili… dokud nezalezlo. Nora chvilku pomáhala, tedy: vždycky vylezla a zalezla a vylezla a zalezla. A Gari?

To je náš umělec života. Napadá mě, že se chová jako kočka, využívá veškeré benefity domácího luxusu. Ljuba dokonce v návalu předtuchy jara vynesla ze skrejše polštáře na křesílka a lehátko na terase… a první kdo využil, byl… the winner is… GARI!

Na fotce ji vidíte… a pod hlavou má kabel. Ten vede k ohřívátku, kterým v zimě držím díru v ledu v jezírku s rybičkami. Není pod proudem, ale kabel jsem neuklidil. To až při příštím slunečném dnu.

My si nezatelefonujeme
Odpoledne jsem volal kamarádce, bydlí v Olešku, to je kousek od nás. Probírali jsme zahradnické záležitosti a taky stav jezírka. My máme jezírko, oni mají jezírko a nakonec jsme se shodli, že sice je teplo ale je zima, takže ještě necháme ryby spát.

Načež slyším povyk. Ale hned mi bylo všechno jasné. Byla venku s pejskem, a pejskové, potvory, jak vás uvidí s telefonem u ucha, začnou dělat neplechu. Takže jsme hovor utli.

Budu muset vážit cestu. Aspoň dostanu kafe.