Ráno jsme při procházce s Iriskou ještě klouzali a v lese je nejlíp chodit mezi stromy a vyhýbat se cestě, protože ji kryje ledovka. Zahrádka byla taky pokrytá jinovatkou, zkrátka zima dělá, co může, aby nás přesvědčila, že má do toho ještě co mluvit. Jenže: konečně rozkvetl vilín a na několika místech vystrčily své fousy krokusy. Vilín pokvete až do včel, to jenom ty krokusy mají tak kratinkou dobu květu. Musím si je letos vyčíhat a vychutnat. Ostatně jako všechno. Všechno má krátkou dobu květu.

Automobilové zavzpomínání
Včera jsem v Břežanech na kruháči zahlédl podobné auto, v jakém jezdím já, tedy subaru imprezu, stříbrné polokombi. On to není zcela běžný typ, a tak se mi nestává často, že spatřím bratra. Nicméně jsem si připomněl doby dávno minulé, kdy lidé vyhlíželi automobily stejného výrobce. Vyhlíželi a vzájemně se zdravili. V šedesátých letech tu nebylo moc aut a taky ne moc těch výrobců. Škodovky, samozřejmě. Občas fiátek a renault, sem tam nějaký anglický ford a francouzská simca (tu simcu už dávno voda vzala), no a pak wartburgy a trabanty a volhy a moskviče, snad jsem na nic podstatného nezappomněl. Řidiči aut stejné značky se zdravili. To mi jednou někdo půjčoval fiatku.

"Musíš zablikat, když potkáš fiatku. A když bude stejné barvy, musíš dát najevo radost," instruoval mě majitel.
Dělalo mi to starost. Nebyl jsem zvyklý na zdravení fiata, měli jsme doma renaulta. Co když zapomenu? Svěřil jsem se mu se svou starostí.
"No," odpověděl vážně, "to by byla fakt ostuda."

Myslím, že jsem ani jednou nezapomněl. Rozhodně si nevzpomínám na nějakou ostudu, že by mě postavili na pranýř, ukazovali na mě prstem a házeli bláto za to, že jsem nepozdravil fiatku šestistovku.

Pivo z lednice
Před začátkem fotografického semináře obvykle chodím do sámošky u nás v Hálkově ulici. Už si mě tam asi pamatují, že jsem Ten Co Vždycky Kupuje Fantu A Slané Tyčinky. Ano, a je to venku, mám rád Fantu a takové ty tlusté slané tyčky posypané kmínem, tyčky z lískového těsta. Za ta léta už by to vystačilo na známost s krámskými, ale moc si tam nikdy nepopovídám. Je to krám vietnamský a jsou tam jakési jazykové bariéry.

Nebudou vždycky. Dám příklad. Koupil jsem si (hádejte co) a jdu k pultu a tam už stál páchnoucí pán, v jedné ruce pivo a v druhé "lehká malbora". Páchl dehtem, jako každý kuřák. No a z povzdálí jsem vyposlechl, že se dohaduje o cenu. Stálo to, improvizuju, šedesát tři koruny, a cena mu přišla přemrštěná. Vietnamská paní byla jazykově vybavena na komunikaci v rovině čísel, na víc ale ne.
Jenže do toho přišla holčička, podle všeho její dcera. Maminka na ni spusitla vietnamsky, ona jí odpověděla a pak tomu pánovi řekla tou nejčistší pražštinou, jakou si dokážete představit:
"Pivo z ledničky je o korunu dražší!"
Cítil jsem, že nedořekla, že tam něco chybělo, že by nejraději dodala "vole".
Ale nedodala. Byla to slušně vychovaná česká vietnamská holčička.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena