Píšu tento odstavec jako aktualitu. Je sedm ráno. Ljuba odjela do práce. Mám za sebou už svůj první článek do Digineffu. Ptáci řvou už dvě, možná tři hodiny. Klube se sluníčko. A kde jsou Gari s Norou?

Zahrabané do pelechu a mají půlnoc. Pocity z toho plynou smíšené. Jsou zahrabané, tudíž se kolem mě nemotají, nestrkají do mě čumákem a netahají mě na procházku. To je dobré. Ale štve mě, že my se tu hlemejždíme a pracujeme a staráme se a ty potvory se válejí v pelechu a mají půlnoc!

Případ ztracené trepky

Tak by se detektivka jmenovala za dob formální slušnosti, dnes by se použilo slovo pantofel. Rozuzlení je ale klasické. Pantofel se nalezl v pelechu naší Nory, pachatel na něm dokonce držel tlapy a tvářil se velmi pachatelsky. Přesně jak to bývá v detektivkách starého typu, kdy detektiv řekne:
Stín kostelní věže dopadá 16. října přesně na okraj záhonu kamélií a nikoli na dveře dřevníku, jak jste tvrdila konstáblu Burtonovi, lorda Masleye jste tedy zavraždila vy, paní Hamphortonová!
Tak tedy to proběhlo u nás také. Nora usvědčena, dopadena, trepka zabavena. Rozdíl v tom, že konstábl Burton paní Hamphortonovou zatkl, soud odvezl a kat popravil, kdežto Nora položila hlavu na tlapky a usnula.

Vše, co řeknete, může být použito...

Voňavá válenda

Vždycky když spatřím naši Gari nebo noru ležet na zádech a vidím, jak se kroutí a převaluje, zoufám si: pod tím rozkošnicky se protahujícím pejskem je mrtvá ryba, bobky z kance, dosaďte co chcete, na co hnusného si vzpomenete.

A přece existuje výjimka! Jdeme a vidím, hup, Nora se kamsi vrhá a válí se a já běžím a řvu a už přemýšlím, jestli jsme už vyplácali celý šampon nebo jestli ještě zbyl.

A ona to nebyla ani mrtvá ryba (kde, na kopci? ale i to se stává), ani bobky z kance. Byla to hromada pilin. Kácí se u nás hodně borovic a lesáci to řežou na špalky a do toho se Nora ponořila.

Chválím, chválím. Pro tentokrát. Příště už zase nadávky a bědování. Mrtvých ryb je všude plno.

Toužebný pohled

Je krásné ráno, řečeno s básníkem, jako dukát z mincovny když cinkne poprvé. Nora sedí u prosklených dveří v obývacím pokoji a hledí ven. Paprsky ranního slunce hladí čerstvé vrbové lístečky. Jarní kvítka otevírají své něžné náruče, aby přivítaly včeličku.
Na to vše hledí naše poeticky laděná Nora?
Nikoli. Vyhlíží střechu sousedního domu v naději, že spatří kočku. Pak se domůže otevření dveří a bude běhat po zahradě jako pominutá a její řev vzbudí široko daleko všechny ty, kteří se dosud neprobudili.