Švihákovy trampoty
Začalo to tím, že jsem si udělal díru na džínách. Přesněji: dvě díry, na obou zadních kapsách. Bylo to divné, jak symetricky byly obě díry umístěné. Nicméně, když si uděláte díru na džínách, je celkem zbytečné uvažovat o jejich tvaru nebo netvaru, o symetrii nebo nesymetrii. Díra v kalhotách je dírou, i kdyby byla ideálně okrouhlá, a neztratila by nic na své dírovitosti, kdyby měla tvar Madagaskaru.
O to hůř, že to byly takzvané lepší džíny. Koupil jsem si je loni ve Vrchlabí, za bedlivého dohledu dvou prodavaček a Ljuby. Usoudily, že právě tyhle džíny nejlépe kamuflují trapný fakt, že mám tlustou prdel a krátké nohy (dámy to takhle neřekly, ale faktický obsah výpovědi byl právě tento) a že je tedy víc než žádoucí, abych si je koupil. K čemuž došlo. V duchu jsem nadával, že jsou hnusně drahý, ale dámy byly spokojeny. To je základ mužské stupidity: chlapi dělají mnohou kravinu proto, aby byly dámy spokojeny, například, že si kupují hnusně drahé džíny.
Mám několikatery džíny. U nás neplatí žádný antidiskriminační zákon a není rovnosti mezi džínami. Právě tyto džíny z Vrchlabí byly prohlášeny za moje nejlepší džíny. Nosil jsme je k saku, naparoval se v nich, dělal ze sebe šviháka - a najednou bác, díry na prdeli!
Marně jsem si lámal hlavu, jak jsem k nim přišel. Vypadalo to, jako kdybych se podvakrát (a symetricky) vystavil někde v dílně brusnému kotouči. Nebo že bych sjel pískovcovým žlabem. Nebo...
Nic takového jsem v těch džínách nedělal. Kdo by ve svých nejlepších džínách jezdil pískovcovým žlabem! Ostatně, já bych v žádných džínách nejezdil pískovcovým žlabem.
Takže, po nějaké době chmurných úvah, jsem se s problémem svěřil Ljubě.
"Mám díry na prdeli," pravil jsem. "Na těch nejlepších džínách."
Čekal jsem lamentózo typu tobě je škoda kupovat za tak hnusně drahý oeníze tak krásný džíny!
Prostudovala kalhoty.
"No ovšem," řekla. "Ty díry tam jsou schválně. Vždycky tam byly. Proto byly tak hnusně drahý! Vždyť je to móda! Děravý džíny jsou nejdražší."
Já nosil kalhoty s dírama na prdeli celou tu dobu!
Strašné to zmatení.
Byl jsem švihák, jelikož jsem měl díry, a byl jsem šťasten, že jsem švihák, šťasten jen proto, protože jsem nevěděl, že mám díry na prdeli, a teď věru nevím, jak se zachovat, protože s dírami na prdeli nechci chodit, a to nebudu švihák, ale zase na druhou stranu nechci být švihák, za tu cenu, abych měl díry na prdeli.
Ano, těžký je život švihákův. Koupím si jehlu a nitku a díry zaštepuju.
Třeba přijdou do módy zaštepované díry.

Žádnej dědeček, jsem Aston
Schyluje se k narození potomka rodu Neffů. Podle všeho by to měla být holčička. Vypukne to asi za dva měsíce, takže nejvyšší čas: oznámil jsem, že si nepřeji být nazýván dědečkem. Nejsem žádnej dědeček. Jsem Aston!
Dcera, takto nastávající matka, přijala to oznámení s úžasem a nedůvěrou. Ale to narazí šelma na šelmu. Nejsem žádnej dědeček. Jsem Aston.
A basta. Asta.

Jak jsem zmizel
Znáte to: malé dítě ztichne, není po něm ani vidu, ani slechu. Určitě ho objevíte někde s nůžkami, jak stříhá belgickou krajku na uzoučké proužky. Tohle ví každý a nemusí být pateronásobný rodič, aby to věděl. Proto mě to trochu zaskočilo, když Ljuba připomněla tuhle starou dávnou pravdu v souvislosti se mnou.
Že prý jsem zmizel a byl zticha, neseděl jsem u počítače, nedělal žádné práce venku. Přitom moje přítomnost nějak byla v domě patrná. Usoudila, že jsem v kuchyni a cpu se. Ucítila něco ve vzduchu, jakousi připáleninu - aha, řekla si, on se cpe a ještě k tomu něco spálil!
A šla zjednat nápravu.
Pravda byla zcela jiná: opravoval jsem stolní lampu a nejen to, já ji opravil! Je to lampa z IKEA, takže si dovedete představit, jak důmyslně je pojištěna proti všem pokusům opravit jakoukoli poruchu. Novodobé lampy jsou konstruovány tak, aby šroubování žárovky vedlo k překroucení drátů, přičemž objímka je tak uzpůsobena, aby nešla demontovat. Takže po páté výměně žárovky musíte lampu vyhodit - a žárovky se vyrábějí tak, aby praskly po měsíci používání. No a já tu lampu opravil, taková byla plná pravda - necpal jsem se, opravil jsem lampu!
Což je důvod k tomu, abych si pak sedl v kuchyni a ukrojil si krajíc a pěkně si ho namazal sejrem.

Dědeček žije, jistě jeho duch
Dědeček mi říkával: Kdybych byl císař pán, zakázal bych zmrzlinu.
Pokládal zmrzlinu za alfu a omegu dietetických zvrhlostí. Lidský organismus je svou podstatou teplý a přízniva je mu toliko teplá strava. Chladný pokrm přijímá se zdráháním a studená poživatina, ano, zmrzlina, má na jeho chod zničující dopady.
Leží mi ten dědečkův příkrý odsudek v mysli od dětských let. Už tenkrát jsem chápal scestnost, ba pošetilost jeho postoje, tím spíš, že jsem zmrzlinu miloval a tato láska mi zůstala. Byl to odpor proti odpůrci zmrzliny, vzdor proti vzdoru. Postupem let se moje pocity prohloubily a diversifikovaly.
Především, proč se děd upřel právě na zmrzlinu? I kdybychom přistoupili na tezi, že zmrzlina je dieteticky nevhodná, ba dokonce škodlivá, proč si ji vybral jako primární cíl? Kdyby řekl: zakázal bych chlast, cigarety, heroin a zmrzlinu, taky bych se divil, ale míň. Kdyby jeho milovaná bytost utonula v kádi se zmrzlinou anebo by prchla se zmrzlinářem do Benátek, i pak bych chápal. Rodinné anály však nevypovídají nic o tragedii zmrzlinové, ani o aféře zmrzlinářské.
A pak je tu aspekt politický. Dědeček prožil valnou část života za Rakouska. Byla to monarchie do značné míry konstituční a císař pán, ať by dělal co by dělal, nemohl by zakázat zmrzlinu. Nešlo by to z důvodů ústavních. Neměl na to pravomoc. Dědeček byl muž vzdělaný a musel to vědět. Proč do své nenávisti vůči zmrzlině pletl císaře pána?
Zalétl jsem v uvažování k dědečkovi a jeho přání zakázat zmrzlinu. Ono je to tím, že pořád narážím na přání toho či onoho zakázat co či ono. Posledně že prý zakázat noční bazary a zastavárny, aby se tím potřela zločinnost. Možná, že můj dědeček není mrtev. Třeba se reinkarnoval a někde ve skrytu si hraje na císaře pána. Jen tu zmrzlinu zaměnil za zastavárny, ale kravina je to stejná.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena