Večer jsem byl se svou Dílnou fotit několik instalací Signal festivalu. To je v Praze už několik let velká událost, sestává letos z dvaceti instalací světelných objektů, některé jsou v budovách, jiné pod širým nebem. Vypravili jsme se na Vinohrady a navštívili tam pět takových objektů. Co mě zaujalo – kolik se motalo pejsků kolem dokola! Byli v pohodě, někteří dokonce na volno, bez šňůrky. To holt jsou městští pejskové! Představoval jsem si, co by vyváděly Gari s Norou, kdybych je tam vzal.

Před pár lety, to jsme ještě neměli Gari, jsem vzal Noru podívat se na lampionový průvod u nás ve Zvoli. A to byla akce ve srovnání s tím blikavým třeštěním zcela poklidná! Nora v hrůze prchla a honili jsme ji s dětmi u rybníka a musel jsem jí slíbit, že ji do takového pekla už nikdy nezatáhnu. Což jsem splnil a slib porušit nehodlám. Na Signal – bez pejsků, potěšit pohledem se musím na pejsky volně ložené, cizí.

Vrr na druhou

Buldoky nemají Gari s Norou rády. Dva bydlí nedaleko od nás, v sousední ulici, a to je vždycky hodně vrčení, když se k sobě ty hle dvojice přiblíží. Vzpomněl jsem si na to v sobotu. To jsem byl se svou Dílnou fotit na výlovu rybníku Rožmberk u Třeboně. Je to tam pojaté trochu jako pouť a atrakce, velké parkoviště a u něho spousta stánků s občerstvením. I sednout si máte kde a u jednoho stolu seděli pán s paní a u nohou jim leželi dva buldoci.

Díval jsem se na ně a pomyslel si, že kdybych měl s sebou Gari s Norou, to by bylo vrrr! Sotva mi to blesklo hlavou, buldoci vstali a udělali vrrr… Pořádné, hodně hrozivé.
Že by uměli číst myšlenky? To by byl zajímavý paranormální jev, měl bych se přihlásit k panu Kroulíkovi do Paranormální výzvy, třeba by z toho kápla prémie, v banku už jsou tři miliony…
Ohlédl jsem se. A za mnou šli nějací lidé a na vodítkách vedli další dva buldoky!

Populární pejskové

Odpoledne jsme se vypravili na vyhlídku Máj, to je to místo nad Vltavou, nedaleko od Slapské přehrady. O víkendu tam táhnou davy a ve všední den… menší davy. Není divu, je tam moc krásný pohled.

Jde se tam lesem, ale než dojdete do lesa, kráčíte po louce. Gari s Norou samozřejmě nekráčejí, ty tam lítají jak torpéda. Pozorovala je jedna paní a zeptala se, když k ní Gari přiběhla:
“To je ta, co se bojí veterináře?“
Vysvětlil jsem, že tahle se nebojí opravdu nikoho a ničeho. A že je populární, je jí opravdu jedno. Mě to potěšilo a tímto naši paní čtenářku srdečně zdravím.

Sluníčko naposled

Podle předpovědí bylo úterý poslední den babího léta a teď to půjde s počasím z kopce. Pejskům je to jedno, těm se běhá po olešské louce stejně dobře za sluníčka jako v hustém dešti. Našinci to jedno není z mnoha důvodů. Jeden nikoli zanedbatelný souvisí s blátem. Když je sluníčko, vracím se s čistými pejsky. To záhy skončí. Zasloužilo by si to možná nějaký obřad. Jogíni znají vítání slunce, třeba by to chtělo nějaké zamávání slunci.

Třeba něco vymyslím. Dneska ráno je tady ve Zvoli mlha. Až se budu prodírat mlžnými oblaky, třeba mě postihne inspirace. Zatím vytáhnu ze skříně teplou bundu a pejskové se už natřásají, jak se těší, mlha nemlha, běhání je cíl.