Strýc Podger na dopravním inspektorátu
Od pondělka, jak už jsem avizoval, tu 14 dní nebudu - budeme se s fotografickou tlupou potulovat po kalifornské divočině a fotit. Včera jsem si byl s Honzou Březinou (Institut digitální fotografie IDIF) vyřídit mezinárodní řidičák na dopravním inspektorátu v Kongresové ulici v Praze na Pankráci.
Teď budu chvilku intenzivně spílat. Než začnu, předesílám, že můj hněv se netýká pracovníků kteří v něm pracují. S těmi, co jsem měl příležitost během let jednat, mám nejlepší zkušenost, jsou ochotní, příjemní a neměl jsem s nimi žádný problém - po šílených hodinách čekání, než jsem se k nim dostal. Předmětem mého hněvu je arogantní byrokratický aparát, který připouští, aby na tomto úřadu se občan ocitl v ponižujícím postavení pokořeného prosebníka. Ač je to k nevíře, poprvé jsem byl na tomto úřadu - tehdy ještě byl součást VB, na Karlově náměstí - v roce 1959 a od té doby mockrát. Vždy to bylo šílené, odporné. Stát, který nás odere o 50 haléřů z každé vydělané koruny, se zde vysmívá občanovi do obličeje. Přitom jde o placenou službu - za 5 minut, co se úřad včera zabýval mým případem (vyplnit řidičák, nalepit fotku, orazítkovat a dát mi ho) kasíruje 50 Kč, to je 10 Kč za minutu, tolik si berou mechanici ve značkových autoservisech. Volám stonásobnou hanbu - ale kdo je vinen? Teď je to magistrát hlavního města Prahy. Kdo? Primátor? Vymáchejme ho tedy v nejsmrdutější díži čističky odpadu v Tróji, bez kolíku na nose!
A teď k věci. S Honzou Březinou jsme si vyzvedli čekací lístečky, on měl číslo 134, já 154. Byl půl desáté, takže to vypadalo na dvě, tři hodiny čekání. Jeli jsme tedy do nedaleké picošky na kafe a před polednem jsme se vrátili. U okénka, kde se lístečky vydávají, byla už pořádná fronta. Od půl dvanácté do dvanácti tam totiž na úřadě mají polední pauzu, budiž, dejme tomu, že se musejí odebrat na oběd všichni dohromady, občan jistě rád počká. Ve dvanáct paní v informacích čekajícím občanům oznámila, že lístečky nejsou, nebudou a že mají přijít zítra. Nikdo nenadával, všichni odešli (děje se to tam denně, kdo si lísteček nevyzvedne ráno, má smůlu).
Takže jsme s Honzou koukali na číselník a čekal, až na nás přijde řada. Konečně bylo 130 a Honza se ocitl na řadě. Načež já se dal do řeči s jedním známým a společně jsme probírali hnusné poměry zde panující a jak jsem byl v ráži, přestal jsem sledovat číselník a když jsem se na něj kouknul, už tam varovně blikalo moje číslo 154 u šaltru dejme tomu číslo 6!
S výkřikem "já to prosírám" vrhnul jsem se ke dveřím a prodral se mezi lidmi k šaltru vteřinku před tím, než se moje blikající 154 proměnilo v jiné číslo, čímž bych měl, jak se zde na Hyeně rituálně píše, po prdely. Což vím, protože jsem už jednou svoje číslo tady na inspektorátu takhle prošvihnul a na milost mě nevzali.
Na dveřích, když jsem odcházel, jsem se dočetl, že můj řidičák, vydaný v roce 2003, si musím vyměnit za nový do roku 2013.
Jsem si jist, že v tom roce 2013 to tam bude stejně hnusné jako dnes, protože Pražané jsou ovce a nikdo nevymáchá primátora v nejsmrdutější díži čističky v Tróji.

Zdvořilá výzva
Práce na našem domečku se chýlí ke konci. Ljuba s Annou Marií včera natíraly poslední část fasády na bílo (když byly samy nejvíc nabílené - kdo bílí, sám je obílen, podle principu "pokropený kropič, obílený bílič), přijela televize se mnou natočit odpověď do ankety do pořadu o médiích, tak to jsem to schytal, já na to zapomněl, že přijedou a dámy jsem neavizoval!). Já rozvážím zeminu a opravuju a doplňuju trávník. Mám od známého půjčený válec na trávník.
"Je to moc dobrý válec," komentoval známý při předávání válce. "Ani moc těžký, to pak je s válcem strašná práce, ani moc lehký, takový válec je k ničemu. Má jedinou vadu - vrže. Prostě vrže."
Což byla svatá pravda. Válec vrzal. Smířil jsem se s myšlenkou, že válec vrže, neboť musí vrzat, tak ho pánbůh stvořil.
Takže válcuju a vržu a najednou se u plotu objevil pán ze sousedství. Načež pravil:
"Pane Neff, neberte to tak, že by mi snad vadilo vrzání vašeho válce. Mně to vrzání fakt nevadí, nikomu z mé rodiny nevadí, nevadí našemu psu a dobře ho snáší i papoušek. Je to docela melodické vrzání a vrzání patří k venkovu, bez vrzání by to už nebylo ono. Ale mně tak napadlo, že kdyby VÁM snad to vrzání vadilo, což by se mohlo stát, protože ne každý vrzání snáší, tak že byste ho mohl namazat!"
No jo! Ten pán měl pravdu! Proč mě to nenapadlo, válec namazat? Jen proto, že jsem uvěřil, že vrzání patří k jeho podstatě?
Ono možná patří a až ho budu vracet, třeba se na mě jeho majitel vrhne :
"Vy chlape špatná, vy jste mi ZNIČIL můj vrzající válec! Příště si raději ruce urazím, než bych vám zase něco půjčil!"
A bude mít pravdu. Co nechceš mít, půjč. Zapůjčil vrzající válec, dostane tichý. Opět jedna hodnota zničena.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena