Na kole u Třeboně
Najali jsme si s Ljubou pokojík v Třeboni a prožili tam čtyři dny na procházkách a vyjížďkách na kole. Rozhodně jsme nebyli sami - v tuhle dobu je ten kraj dvojnásob úžasný, protože zalezli komáři! Ne, že by zalezli všichni, několik parádních štípanců jsme přece jen utržili, ale už to nejsou ty masivní nálety, které v tomto kraji skoro znemožňují normální existenci.

Ano, komár je tvor, bez kterého bych se snadno obešel... Co kdyby zmizel ze světa? Na to bych se musel ale zeptat třeba té žabičky, kterou jsme viděli na břehu rybníka Ženich. Asi to byla rosnička, jenže neměla ten rosničkovský temný proužek. Vypadala nesmírně exoticky, byla malá, tak asi jako pětikoruna, a zelená byla zelenozeleně, vypadala jako výlisek z umělé hmoty, velmi nepřírodně.

Mohl to taky být ufoun a to by pak bylo marné se toho tvora na komáry ptát. Ale pokud to byla rosnička, jako že asi ano, pak ta má jistě na komáry opačný náhled než já: jen houšť a větší hejna! Však se dočkáš, rosničko, pokud jsi rosnička. Na Třeboňsko se chceme brzy vrátit, v zimě. To bude po komárech veta úplně a možná že přiletí mořský orel. A ten, jak známo, nelapá much ani komárů.

Vernisáž mých obrazů
Ve Svatošově galerii v Budějovické ulici 55 na Praze 4 (ze stanice metra Kačerov pěšky cca 5 minut dolů směr Krč) jsem včera zahajoval výstavu svých obrazů na téma Jusel Verne, některé z nich jsou na webové galerii zde. Mám jich tam deset, už se jeden prodal a dnes by si měl jeden pán přijít pro další. Takže jsme vcelku úspěšný malíř! No a při té vernisáži mě polili červeným vínem. Šlo to ráz na ráz. V jednu chvíli jsem byl suchý a pak hup, rukáv jsem měl od vína. Hned ze mě to sako svlékli a posypali solí. Koukal jsem na to jako vrána: řekl jsem si, zrodila se nová tradice. Chcete vystavovat? Posypou vás solí! Vyfotil jsem si to mobilem, já teď rád fotím mobilem, je to dobrodružné, jelikož výsledek je nejistý a když to fotíte černobíle, vypadá to jako když jste to fotili aparátem Corina z roku 1955. Což mohu snadno doložiti zde:

Strýc Podger vede výpravu
A je to zase tady, podgerovina jako vyšitá! V sobotu jsme měli fotografický seminář - měli jsme fotit přírodu v okolí Skryjských jezírek. Sejít jsme se měli ve Zbirohu. Sejít, spíš sjet. Dohodnuto, že dorazíme všichni do Zbirohu, sesedneme se do několika aut a společně pak pojedeme do místa, kde se dá zaparkovat, a odtud budeme pokračovat pěšky ke Zbirožskému potoku a podél něho ke zmíněným jezírkům.
Zbiroh, to přece je jansé, to je kousek, vím kde je Zbiroh!
Jel jsem tedy - sám - a dokonce někde u Rudné mě předjel jeden frekventant. Chvilku jsem jel za ním, jenže jel na můj vkus moc rychle. Ještě jsem telefonoval jinému, který už ve Zbirohu měl být, aby mi stopnul, o co bude ten rychlík na místě dřív než já (upozornění suchoprdům a rozumprdům: mám handsfree soupravu na telefonování za jízdy).

No a jedu a jedu a čekám, kdy bude odbočka na Zbiroh a když jsem dojel do Holoubkova, řekl jsem si, safra, to bude s tím Zbirohem nějaké divné.
Bylo. To, o čem jsem byl přesvědčen, že vím kde to je a co je vedle dálnice, je Žebrák...
Omluvil jsem se účastníkům za pozdní příjezd a pak, doma, po návratu, jsme se omluvil své gépéesce, že jsem ji nechal v šupleti.
Tuhle sobotu pojedeme fotit do Hořovic. Bez gépéesky se nehnu z domu! Doufám, že nedorazím do Hořic.

Jak jsem se dopustil zločinu
Před 14 dny jsem v Lidovkách napsal, že žijeme ve vzkvétající zemi. To bylo keců a to bylo nadávek! Proto mě potěšil mail, který zde uvádím v plném znění:

Vážený pane Neffe, Váš článek z pondělních Lidovek doslova pohladil po duši. Po neustále se opakujících katastrofách, neštěstích, hádkách a nevraživosti konečně něco tak povzbudivého. Ono se na malých obcích i městečkách opravdu pořád něco děje, jenomže to pojímáme jako samozřejmost. A přitom, co práce, času a někdy i odříkání za tím stojí. Jenomže, toto opravdu vidět není (tedy, kdo to zrovna vidět nechce). Uběhlo neuvěřitelných 20 let, co většina z nás převzala obce v naprosto neutěšeném stavu, nebylo tu téměř nic (když nepočítám tu a tam vystavěné kulturní domy, Jednoty ....). Chyběly popelnice (byly skládky a zadarmo), kanalizace (stačilo přece obsah jímek vypustit do příkopu), plyn, školy zanedbané, kostely poničené. Mohla bych pokračovat sáhodlouze ale, koho by to už dnes zajímalo, že? A tak se nyní pyšníme krásnou a využívanou sokolovnou, vybudovanou kanalizací, plynofikací, vodovodem, konečně upravujeme ulice a chodníky, máme v pořádku jak základní školu tak i mateřskou.. A pořádáme v kostele jakž takž upraveném koncerty a výstavy, na vícelučelovém hřišti různé sportovní turnaje, v sokolovně se cvičí a pořádají zábavy, plesy, dětská vystoupení, vánoční bazárek, myslivci burzu a třídenní výstavy, pořádají se tu svatby, promoce, oslavují výročí .... Restaurace a ubytování v sokolovně funguje skvěle, letní zahrádka je v létě, na podzim plná cyklistů, křivoklátské lesy nadohled. Píšete, cituji - optimismus a pozitivní pohled se dnes nenosí a že se nad mým posledním slovem nejeden čtenář ušklíbne. Máte pravdu (částečně), také jsem zvala televizní štáb Primy na prohlídku naší mateřské a základní školy, máme se čím pochlubit (natáčeli tady zasypávání propadlin po důlní činnosti). Sympatický reportér se na mě hezky podíval a doslova mi řekl, až tu budete mít nějaký mord nebo něco podobného, jsme tu jak na koni.!!! ale pěkná škola, promiňte, ta nikoho nezajímá. A tak díky za to, co jste napsal a mě dodnes hřejí u srdce slova pana starosty Marka Labulle, starosty z Cheilly les Maranges, Burgundsko,Francie, který u nás s manželkou pobyl jeden den a po prohlídce obce, MŠ,ZŠ, firmy UNISERVIS, obědě v sokolovně řekl. "Já nevím, co vám budeme u nás ukazovat, protože něco tak pěkného u nás zkrátka nemáme". Vinice, pro změnu, zase nemáme okolo obce my.
No, nemůžeme mít taky všechno. Tak zase něco hezky povzbudivého napište, nebojte, ono se to čte. A rádo. Přeji Vám pohodové další dny. Božena Horešovská, starostka obce Žilina. Děkuji Vám.

Děkuji vám, paní starostko, děkuju za mail a hlavně, že se na věco kolem sebe díváte jak se díváte, a úplně nejvíc za to, že vy a jiní starostové děláte to, co děláte. Ono je to kolem nás hodně vidět. A že to někteří lidé nedocení? Mají starosti, kdo by je dnes neměl, a ty starosti nějak začoudí naše brýle, jako když se svíčkou začazuje sklíčko, abychom pozorovali zatmění Slunce.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena