Jak jsem měl pravdu
Včera v poledne jsem se setkal s dětmi a vnučkou - sešli jsme se v Cafouru, tedy v obchoďáku u Anděla, který býval Cafourem a už není Cafourem a přece mu budu říkat Cafour, třebaže se dnes jmenuje, snad, Tesco nebo bůhvíjak. V Praze jsem byl na motocyku a hrozím se dne, kdy počasí mi už motorku zatrhne - Ljuba jela včera do práce dvě hodiny! Já jel do Cafouru od Jiráskova mostu, a tam "narazila šelma na šelmu", ani já jsem se tam nedostal, protože policisté zatarasili Kartouzskou ulici.
Nebudu natahovat líčení a pomlčím, jak složitě jsem se do Cafouru dostával potom. Nakonec jsem se tam dostal a s dětmi se setkal. Divily se, kde jsem tak dlouho.
"Dole je plno policajtů," vysvětloval jsem, "a plno jeřábů. Ty jeřáby se vzájemně nadzvedávají."
Děti se neptaly po podrobnostech. Řekly si asi, že když mají tatínka spisovatele, který si vymýšlí ptákoviny, musejí občas nějakou tu ptákovinu vyslechnout.
Odpoledne, dlouho poté, co jsme se rozešli, mi David volal. V hlase měl údiv.
"Já se tam pak šel podívat," řekl mi, "a ony tam opravdu byly jeřáby a opravdu se nadzvedávaly!"
Někdy si nesmysly nemusím vymýšlet, Stávají se samy. To, že zacpaná Kartouzská ulice způsobila lavinovým efektem kolaps v půlce hlavního města, to už se nemusí vyprávět. To je přece jasné každému, kdo žije delší dobu v Praze a ví, jak to chodí ve městě po desítky let vedené kridioty, kteří do rozvoje dopravní infrastruktury nedali z veřejných peněz korunu. Teď jsem trochu nespravedlivý, ale opravdu jen trochu.

Strýc Podger a rozbitá sklenice
Na některých mých příhodách vidím jedinou výhodu - dá se o nich dobře psát do Neviditelného psa. Jinak bych musel příhodu, kdy - například - jsem shodil na podlahu sklenici a ta se rozcákla na tisíc kusů - zapsat do seznamu ne zcela podařených kousků.
Takže se stalo, že se včera večer sklenice rozbila (já jsem rozbil sklenici). Vstal jsem tedy a projevil snahu škodu napravit.
"Jdi od toho, prosím tě," řekla Ljuba. Znáte to "prosím tě". Ve výkladovém slovníku se píše prosím tě = ty pitomče (v ženské mluvě) . Z komory jsem vynosil vysavač. Vynosil, protože my máme složitý vysavač, který nemá filtr, špínu ukládá do hrnce s vodou. Je to monstrózní stroj, musí se nosit minimálně nadvakrát a pak se skládá dohromady.
Složili jsme vysavač a Ljuba podlahu vysála, jistě mnohem líp, než bych to udělal já. Nespílala mi, nekomentovala nijak, že jsem sklenici rozbil. Prostě, stalo se a ona to napravila.

Abych taky přiložil ruku k dílu, ujal jsem se závěrečného úkolu: je třeba vysavač rozložit na díly a nádobu se špínou nasátou do vody vylít do záchodu. Rozložil jsem tedy vysavač, popadl nádobu, oběma rukama, samozřejmě, odnesl na záchod, opatrně, abych nezakopl, protože toto vše se dělo večer, tedy v hustém šeru. Jen díky bystrosti zraku jsem v té tmě rozeznal mísu, chrstnul jsem tedy do mísy vodu s promíseným nasátým sklem a ... oops, na tom záchodu byl dekl, rozumějte, nikoli jen prkýnko, ale na prkýnku dekl. Díra do hajzlu zacpaná, dodám pro čtenáře s menší hajzlovo - prostorovou představivostí.
Ano, v té chvíli mě napadla opravdu jediná myšlenka s pozitivním obsahem: aspoň mám o čem psát do Neviditelného psa.
Obávám se, že v mysli mé milé Ljuby v tu chvíli nevznikla ani jediná myšlenka s pozitivním obsahem.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena