Pejskové zlobili od rána. Tedy, ráno to s nimi ještě šlo, ale v poledne jsem na ně už musel hodně řvát. Nezdálo se, že by si z toho něco dělali. Kmitali po poli a když jsme vešli (oni vběhli) do lesa, chvílemi se zdálo, že v lese není Nora s Gari, ale nejmíň deset bílých psů rozmazaných do šmouhy.

Odpoledne jsem měl řízení ve městě a na procházce s nimi byla Ljuba.

“Zlobili šíleně,“ hlásila mi po návratu. Exemplárně zlobiví pejskové! Jako vrchol zlobení, jako korunu celého zlobicího opusu, uvedla, že vběhli do opuštěného areálu někdejšího prasečáku, tam něco štrachali a pak vyběhli ven a pokaždé rovnou pod auto.

Nepomohly obojky, vodítka, cvičení poslušnosti a elektrika na krk.

Jako by celý kraj byl plný nějakých démonů pokušitelů.

Až pak mi to došlo. Nadcházela Noc svatojánská, nastával čas plný divných úkazů.

Chlupatá svatozář

Někdy dochází k situacím vymykajícím se uvěření. Jako včera: jdeme po polní cestě za obcí Černíky. Z trsu trávy vyrazí zajíc a peláší k lesu. Nora se za ním rozběhne, ale po dvou, třech vteřinách trysku zahne, udělá u-obrat a běží na druhou stranu, dřív, než jsem se stačil nadechnout. Nicméně nadechuji se dál a jsem připraven k velitelskému zaržání, protože o padesát metrů dál je hromada hnoje.

Není třeba ržát a řvát. Nora i Gari míjejí hromadu hnoje bez povšimnutí, nesnaží se vyválet.

Nad hlavami mají chlupaté svatozáře, znamení psí svatosti.

Jsou tu pejskové

Byla to moc hezká vernisáž obrazů Zdenky Albrechtové v galerii Japonské zahrady Oleško manželů Wiesnerových. Ljuba Krbová recitovala japonskou poezii, Vlastislav Matoušek zahrál na flétnu shakuhachi a jeho dcera Veronika zazpívala. Paní doktorka Helena Honcoopová všemu dala odborný rámec. Vše tedy proběhlo jak mělo, důstojně a radostně. No a pak, když už volná povernisážová zábava tichla, Jaruška Wiesnerová zavelela mísy nahoru.

Nebylo to nic ve stylu šavle hore. Bylo to míněno doslovně – šlo o transfer táců s obloženými chlebíčky na vyvýšené kusy nábytku.

Byli vpuštěni pejskové, dvojice holčiček vlčand. Ty byly drženy v ústraní, aby nenarušily důstojný ráz události.

Vernisáž byla úspěšná, ovšem pokud se neptáme na psí názor.

Pejskové jistě namítali na naprosto nevhodné, zásadám kulturního soužití odporující umístění táců s obloženými chlebíčky.

Rušný den

Neděle byla vodácká, využili jsme jakési díry v počasí a za báječného sluníčka se prodrali nízkými vodami Sázavy na raftu mezi Sázavou a Chocerady. Čtyři dospělí, tři děti, za naši rodinu zde byla zastoupena Dominika. Pejskové byli doma v Annou Marií.

Vrátili jsme se večer kolem sedmé. Já s Ljubou jsme byli – dá se říci – lehce jetí, ona ta Sázava opravdu není v téhle době nějaký moc bystrý proud a člověk by nevěřil, jak daleko ty Chocerady od Sázavy dovedou být.

Pejskové byli z Dominiky nadšení. Honila se s nimi po zahradě, hrála s nimi na babu, tahala se o plyšáka ovečku. Slunce už bylo taky utahané a šlo spát. Dítě neslevovalo v kmitočtu. První ke mně přišla Gari: Je tohle možný, pane? ptala se. Vždyť už je večer!
Ano, Dominika utahala oba ohaře, až padli. Ona nakonec taky, ale až po nich.