Zloději ve Zvoli
Zloději kradli v sousedství - vlezli do domu jednoho z našich sousedů ve vedlejší ulici a ukradli mobil, videokameru a notebook. Klasika - ukradli neutrální, snadno zpeněžitelné věci. Kameru ukradli i s pouzdrem, to raději zahodili nedaleko navštíveného domu.
Dům je strukturován podobně jako náš - sousedé také mají ložnice nahoře (manželé se dvěma odrostlejšími syny) a v přízemí mají obývací prostory s francouzskými okny vedoucími na zahradu. Pán domu ještě v půl druhé ráno kontroloval, zda jsou všechny dveře a okna zavřené a v půl sedmé, když vstával, si nejdřív ničeho zvláštního nevšiml. Pak postřehl pootevřená francouzská okna. Domníval se, že je otevřela jeho žena, která vstávala dřív a už byla pryč. Teprve po chvíli přišel na to, že nemá mobil, a pak postrádal kameru a notebook. No a kamarádovi v sousední vesnici ukradli peněženku - uvnitř zase klasika: málo peněz, zato platební karty, řidičák, občanka, zdravotní pojištění a iks dalších ptákovin, které patří k doplnění identity moderního člověka.

Okradený člověk si připadá poplivaný, pošpiněný. Navíc se k tomu přidruží pocit bezmocnosti.
A teď si představte, že stát vás všechny okrádá podstatně hůř - a denně!

Dodatek: byl jsem diskrétní, ale teď vidím, že Jiří Knébl o své ukradené šrajtofli vykládá ve svém Woleschku. Tak si to přečtěte taky u něho, ať to máte z první ruky!

Štěstí? Ne! Smůla!
Po dlouhé době jsme se s Ljubou vypravili na kolistický výlet. Odjeli jsme do Kytína a tam jsme zaparkovali auto a pokračovali na kole na Knížecí Studánku a odtud po silnici zvané Bekovka na Voznici, tam jsme podjeli dálnici a jeli na Královskou Stolici a pak zpátky kolem lesních rybníků na Voznici a pak přes Chouzavou do Kytína. Bratru pětadvacet kilometrů. No a když jsme dojížděli do Kytína, praskla mi pneumatika, takže poslední půlkilometr jsem musel dotlačit.
Hned mě napadaly takové ty myšlenky: bylo to štěstí, protože kdyby - dejme tomu - ta pneumatika rupla u Královské Stolice, musel bych tlačit kolo přes les až do Voznice a pak bych musel jet na Ljubiném kole pro auto a ona by trvala na tom, že tam pojede sama a já bych to nechtěl připustit a hádali bychom se před hospodou a ona by vyhrála a já bych seděl v hospodě naštvanej.
Anebo kdyby kolo prasklo dejme tomu na Knížecí Studánce, tak...
A co kdyby neprasklo vůbec?
To by nebylo štěstím, to by bylo normální, protože kola nemají praskat, takže i kdyby to kolo prasklo metr od auta, byla by to smůla.
Ale přece jen to byla klika, když už to muselo bejt, že se to stalo v tom Kytíně...

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena