U sousedů měli jorkšírka, teď mají fenku chrtíka, potrpí si na miniatury. Chrtinku jsem ještě snad ani neviděl, zato ji každé ráno slyším – když vycházíme z vrátek, Nora ječí a chrtinka ječí protože Nora ječí a Nora ječí, protože chrtinka ječí.

Tuhle jsme zase vyšli – a u sousedů měli otevřená vrata a chrtinka vyletěla. Je to skutečně mrňous mrňousovitá, vystřelila jak z kanónu a hned po Garině a hned po Noře, obě koukaly, co se to děje. Navíc nešla chytit, oni jsou tihle mrňousové pekelně rychlí, míhala se po ulici jako taková šmouha… Nakonec jsme museli i s Norou a Gari k sousedům na dvorek, zmenšil se operační prostor a chrtinka byla odchycena. Ječet ovšem nepřestala.

Aby neječela

Vychytávám techniku, aby Nora při východu z domu neječela. Vytáhnu z kapsy frolíka, mám ho schovaného v dlani. To mi vydrží k vrátkům, kdybych to přetáh, začala by ječet. Dám jí ho těsně před otevřením vrátek. Vyběhne, žmoulá frolíka – ale to musím mít už druhého v dlani, protože by začala ječet. Obrátí se, dám jí frolíka a jdeme ulicí. Žmoulá frolíka. Dožmoulá. Začne ječet.

Ale ušli jsme mlčky skoro dvacet metrů. To je úspěch, nebo snad ne?

Levá pravá

Pes má chodit pánovi po levém boku, Gari i Nora to vědí, učili jsme je to. A dělají to. Důsledně.

Nora nemůže do schodů a musíme ji nosit, nahoru i dolů. Už jsem si na to vypracoval grif, beru ji „jako aktovku“ pod pravou ruku, levou podpírám hrudník, pravou dlaň taky podsunu pod hrudník, abych jí netlačil bříško, šikovně povysunu bok jako somálská žena, když nese džbán, funguje to. Ťapeme po schodech nahoru i dolů.
Jenže ji musím nejdřív podchytit. Na standardní povel jdeme ťap ťap Nora slyší. Ví, že to znamená ťapání po schodech. Nasunese mi ale po levý, nikoli pravý bok. Sám jsem taky chromej, nemůžu se ohnout, bolej mi záda. Musím přehmátnout. Není to jednoduchý.
Ale jde to ťap ťap a to je hlavní.

Proč tam?

V katastru obce Zvole máme přírodní památku – je to skála zvaná Homole. Uvidíte ji, když pojedete podél Vltavy po jejím pravém břehu ze Zbraslavi do Vraného, tak krátce za Jarovem uvidíte nad sebou skálu. Trčí jako příď lodi. Nahoře vede lesem moc hezká vyhlídková cesta, okruh ze Zvole do Zvole po hraně útesu porostlého převážně duby a borovicemi.

Když tudy jdu s Gari a Norou. Kudy myslíte, že chtějí běžet? Lesem, nebo na skalní hraně, odkud vede desítky metrů vysoký, skoro strmý skalní sráz?

Nemusíte hádat třikrát. Zato já musím zvýšit hlas. Častěji než třikrát.

Tandem

Sluníčko je velké, vejdeme se pod něj všichni. Ale lehátko?
Někdy to Gari s Norou řeší systémem tandem, nicméně častěji se uplatní zásada kdo dřív přijde, ten se dřív válí na sluníčku. Že by se dalo lehátko sdílet na principu uskrovnění, to jaksi nepřipadá reálně v úvahu.

Rozmyslím si, že bych si i já usmyslel povalovat se chvilku na lehátku.
To bych se ale nejdřív musel aktuálního okupanta dovolit.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena